Názor Zítra se bude tančit všude

To není jen název filmu – je to přání, směrnice, rozkaz! Tobě že se tančit nechce? Ale no tak, soudruhu! Přece by ses nestyděl. Jen se podívej na naše sovětské kamarády, ti tančí jedna báseň! Cožpak se jim nechceš aspoň trochu podobat?

Film Zítra se bude tančit všude spatřil světlo světa v roce 1952 a ihned zaznamenal mohutný divácký úspěch, současně úspěch u kritiků – ti se pochopitelně rekrutovali z lidových vrstev. Pavel Kohout k snímku říká, že jde o věrný obraz doby, v níž statisíce lidí ještě měli iluzi. Podle oficiálního textu distributora na webových stránkách československé filmové databáze film „chce lidovou písní a tancem bojovat za radostný život, za nového člověka, za družbu a přátelství všech národů, za mír. Provádí nás naši krásnou vlastí; s písněmi a tanci naší mládeže se dostaneme až do Berlína, který se stal v roce 1951 na čtrnáct dnů městem světového mládí a ukázal celému světu, že i píseň, tanec a radost bojuje za lepší svět, za mír.“

Divák s nickem Lima reaguje: „…ale naštěstí netančilo! Uff! I když, u nás ten tanec trval hodně dlouho.“ Uživatel Lima dal i v této velmi úsporné reakci najevo, že dobře pochopil, oč ve snímku běží: Tanec ve filmu platí za emblematickou redukci socialistického/komunistického režimu a tedy „úspěchu“.

Vzpomeňme na to, jak zde sovětský umělecký soubor předvádí neuvěřitelné taneční kreace. Vezmeme-li v úvahu dobu natáčení, musíme chtě nechtě přiznat, že šlo o velmi progresivní a jistě časově a organizačně náročné pokusy. Místy se nám před očima rozehrává hotový breakdance! V ostrém kontrastu proti tomu stojí neobratné taneční úsilí československé mládeže. Jasný signál – máme se od Sovětů hodně co učit! A i když se nakonec československý soubor zlepší o sto procent, úspěchů „přátel na věčné časy a nikdy jinak“ zdaleka nedosáhne. Šlo by totiž o symbolické předznamenání politického vítězství, a to by nám sovětská kontrola nemohla odpustit.
Jak už zaznělo, vedle tance sehrála ve filmu stejně důležitou roli hudba. Nejvýznačnějším hudebním kusem je píseň příznačně nazvaná Zítra se bude tančit všude. Jásavá melodie Ludvíka Podéště a text Pavla Kohouta vytváří až magickou kombinaci, která dobovou mládež motivovala, povzbuzovala její chuť k práci, podněcovala také přátelskou a pracovní solidaritu. Měla, ač je to pro zástupce dnešní mladé generace s podivem, vysoce opojné účinky. Literární historik Vít Schmarc – pravda, s trochou nadsázky – říká: „Tak jako dneska každý poslouchá Chinaski, tehdy lidi ujížděli na Zítra se bude tančit všude.“ Pro úplnost je třeba zmínit, že dokud tento žánr nezneužila jako nástroj moci komunistická strana, platil za jakousi kompenzaci uplynulých válečných hrůz. Brzy ovšem nabyl ještě dalších rozměrů – a sice když se „dočkal“ parodie; už na Silvestra 1953 se ozvala první zesměšněnina politicky angažované písně s názvem Do dlaní tvých. Interpret se v ní svěřoval: „Vyměním soustruh za ručku tvou, traktoristko vzorná, píseň moje letí k tobě tmou.“ Vzniklá parodie slouží jako důkaz toho, že určitá množina občanů, jež na kulturu kladla vyšší nároky, bystře a rychle odhalila specifické rysy budovatelských písní a současně jejich šablonovitost a primitivnost..

Suma sumárum: Jednotlivé roviny tohoto filmu hlasitě a jednohlasně vykřikují názor, že umělecky tvořit může každý obyčejný poctivý člověk. Podmínkou úspěšného produktu nemá být pronikavý talent (viz neprofesionální hodnocení členky komise, že předvedené umění je „takové smutné“), ale radostná chuť k práci a optimismus. Film nás také učí, že chybovat je lidské, odpouštět božské: Mezi lidmi v krojích, kteří se touží rvát s imperialisty, se objeví člen, jenž se v nevhodnou chvíli opil, čímž pokazil práci kolektivu. Není ani politicky nejčistší. Zdravý socialistický kolektiv mu ale odpustí. Soudruh se chce polepšit, chce budovat socialismus, jeho osobnost dozrála, tak proč mu nepodat pomocnou ruku? Snímek dále praví, že je třeba vytyčit si životní cíl. Není to těžké, snaživí jej naleznou raz dva! Tak například Lojza a Mirek žehrají, že postrádají nejen pracovní, ale i životní plán. Tyto „dvě mouchy jednou ranou“ záhy „zabije“ kolegyně ze souboru a uvědomělá soudružka: „Já jsem vám to zapomněla říct! Ústředí svazu nás posílá na světový festival do Budapešti.“ A právě účast na festivalu značí, že Československo se spřátelilo s těmi „správnými“ národy a současně se zasloužilo o šíření optimistických myšlenek a podtržení důležitosti úlohy lidové tvořivosti v mírové družbě. Pracovní a životní plán nalezen, dokonáno jest!
ČTĚTE DÁL: