Fejeton Who is Cousin Rachel

Chceš poznat zahraniční kulturu? Nedělej au pair!

Povinnosti – hlavně ty, které vyvstaly ze studia českého jazyka a literatury – mě v posledních letech zaměstnávaly natolik, že jsem těžko  hledala čas na zahraniční literaturu a kulturu. Když se naskytla možnost vyjet jako au pair do Velké Británie, říkala jsem si, jak všechno dohoním. Budu navštěvovat galerie, divadla a kina, koupím si lístky na sto koncertů, pořídím si kartičku do všech knihoven v okolí…

V lednu tohoto roku jsem poprvé zavítala do mé hostitelské rodiny a zajásala jsem: umělecký duch prosvítal celým domem. (Oba rodiče se živí jako muzikanti a k hudbě a dalším kreativním oborům vedou i děti.) Nebudu se muset registrovat do žádných knihoven – je tady VŠECHNO! Hladově jsem si prohlížela kolekce knih. „Could I borrow…?“ nestačila jsem dopovědět. „Sure, sweetie, whatever and whenever,“ překypovala ochotou rodina. „Whatever and whenever“ také zaznělo, když jsem projevila zájem o nějaký film nebo cédéčko. Hodiny jsem obdivovala pokojík narvaný k prasknutí vším, co mám ráda: Woody Allen, Bob Dylan, David Gilmour, Benjamin Luxon, Johnny Cash, Daphne du Maurier… A tady dokonce Hitchcockova adaptace Rebeccy… Skvělé! Provedu srovnání literárního díla s jeho filmovou adaptací.

První pracovní den jsem drhla odpadlou kůži a zbytky mýdla z vany a sprchového koutu. Snažila jsem se dostat zaschlé jídlo ze sporáků. Podávala jsem nemocnému kotěti antibiotika. Po tabletkách zvracelo, tak jsem další dávky medikamentů mixovala s mlékem pro kočky a vstřikovala mu je do krku injekcí. Ani jsem si nestačila udělat anglický čaj a už jsem hnala pro děti do školy. Úkoly, svačina, donutit je, aby trénovaly balet/karate/na trumpetu/na klavír, pak večeře, sprcha, čistit zuby, uspat… Mlela jsem z posledního, ale myšlenka na pěkný film mě konejšila. Když jsem uklidila, co jsme s dětmi napáchaly, konečně jsem vložila DVD do notebooku: úvodní pasáž Rebeccy byla působivá.

Druhý den jsem pacifikovala hory nevypraného a nevyžehleného prádla. Odpoledne se opakoval kolotoč s dětmi. Večer jsem si opět pustila Rebeccu. Zase malebný pohled na krajinu a dům v první pasáži. A probudila jsem se, když se nějaká – asi ústřední – dvojice šťastně políbila. Nic moc, ale viděla jsem jednou tolik než předchozí den.

Třetí den jsem opět dostala při snídani pracovní manuál. Odpoledne: starat se o děti, odvést je na kroužky, večeře, hygiena, uložit. Dopoledne: umýt všechna okna a sundat ze stropů nezdařilé napodobeniny ptáčků (třináct kusů), rozmontovat je, setřít z nich dva tisíce let neutřený prach, smontovat je a pověsit. Uf. Večer už mi bylo jasné, že nemá cenu se o Rebeccu ani pokoušet. Na wikipedii jsem si přečetla obsah knížky a filmu. Vidět mě docent Vojtěch, nařídí mi, ať vrátím diplom z literatury. (Pane docente, měl jste někdy na krku celou domácnost a do toho uklízel kočičí zvratky a montoval dřevěné ptáčky?) Abych utišila svědomí, půjčila jsem si jinou knihu Daphne du Maurier – My Cousin Rachel. Ve zvacím dopise se přece píše: „Every week, it is supposed to have two days off.“ Tímhle příslibem jsem se utěšovala. Zatím mi sice ojedinělé střípky volného času rozbíjí neočekávané a bizarní úkoly, ale co je psáno, to je dáno, no ne? Brzy si jistě zarelaxuji u hodnotného kulturního počinu.

Maminka měla „day off“ a objednala se na manikúru a já jsem mazala tousty a pekla muffiny na dětskou oslavu. Tatínek měl „day off“ a byl se projet na motorce a já jsem s dětmi absolvovala zdravotní vycházku. Holčička měla „day off“ a šla navštívit kamarádku a já jsem hlídala kašlajícího chlapečka. Když měl uzdravený chlapeček „day off“, šel s kamarády na fotbal a já jsem připravovala holčičce bezlepkovou stravu. Zvací dopis byl v některých ohledech až příliš skromný - „days off“ má každý víc než „two“. Jen já pořád nevím, kdo je ta Cousin Rachel.
ČTĚTE DÁL: