Recenze Tycho - Awake

Tychova deska Awake je už třetí v jeho repertoáru, a protože nám jí přijede v říjnu naživo předvést do Roxy, je ten pravý čas na recenzi.

Tycho je americký hudebník, a zároveň fotograf a grafický designér, i když v těchto oblastech je víc známý pod svým druhým pseudonymem ISO50. Živě vystupuje s dalšími dvěma hudebníky na bicích a kytaře a jeho show doprovází hypnoticky barevné animace promítané na pozadí. Poslední dobou se Tychovo jméno pomalu rozrůstá do širšího podvědomí. Nejvíc k tomu asi přispělo, že song L z nového alba se objevil jako soundtrack velmi rozmazávané playstationové indie hry Hohokum.

Když by měl někdo popsat Tychův žánr, mohl by strávit půl dne vyjmenováváním adjektiv. Ambientní, atmosferický, elektronický, relaxující, uklidňující, příjemný na poslech, downtempo, post-rock. Laicky řečeno, je to hudba, která se nejvíc hodí, když jste zhulení nebo s někým v posteli. Ani příliš rytmu ani příliš melodie. Reverbované kytary s ozvěnou, filcové paličky hladící činely a blány bubnů a sladké sirupové tóny monofonních syntetizérů vám dávají pocit, jako byste se projížděli na jednorožci po duze.
Tychova hudba se nejlíp poslouchá k něčemu jinému. Ať už k práci, vaření, učení nebo už dříve zmíněným aktivitám. Není to úplně hudba, co si poslechnete samotnou, spíš hudba, která vám udělá příjemnou zvukovou kulisu. Taky to není hudba, u které si vyskáčete nohy a vyházíte krk. Je to hudba, kterou posloucháte, když si chcete odpočinout, i když stejně tak si občas musíte odpočinout od ní. Vzdušné melodie a rovné beaty mohou být po poslechu celého alba trochu únavné a monotónní.

Jednotlivě ale songy fungují skvěle a umí navodit atmosféru během několika vteřin. Sem tam na sebe upozorní nějaký track, když si podvědomě začnete podupávat nohou a všimnete si chytlavé melodie. Mezi ně patří L v ukázce, Dye nebo Montana, ke které Tycho využil při výrobě klipu své vlastní grafické schopnosti. I když je album Awake míň taneční a míň rytmické než předešlé Dive, pořád je to hudba, kterou když uvidíte živě, zvedne vás na nohy a přivábí blíž k pódiu, kde vás rozvlní.

Album si samozřejmě nezaslouží deset z deseti, nemluvíme tu o Beatles nebo Bachovi, a jak jsem říkal, songy fungují spíš samostatně než v kompletu alba. Něžný vizuální charakter songů je sice silný, ale tematicky se příliš nemění mezi skladbami. Proto by se to také se zenovou terapií, kterou toto album nabízí, nemělo přehánět. Bezpochyb ale nemůžu víc doporučit 18. října navštívit Roxy, protože to bude takový ten koncert, kde budete moct zapomenout na všechno a budete si prostě užívat líbeznou a uklidňující hudbu a album, které sice není dokonalé, ale přesto je jedno z nejlepších, které letos vyšly.
HODNOCENÍ: 80%
ČTĚTE DÁL: