Report Three Days Grace @ Incheba Arena

Kdo si počkal, ten se dočkal. Zima nezima, skalní fanoušci se přioblékli a spořádaně se seřadili ke vchodu. Three Days Grace za nimi konečně přijeli do Prahy!

Dlouhé čekání v lednovém chladu se vyplatilo. Už hodinu před vpuštěním natěšeného davu do arény se od vchodu táhl zástup stohlavého davu a rychle narůstal. Organizátoři svižným tempem kontrolovali vstupenky a do typického odéru zimáku se tak vklouzlo bez otálení. První problém však nastal vzápětí u šaten. Tři dívčiny sice měly rozebrané taktické pozice, intenzitě proudícímu davu však nemohly stačit ani náhodou. Rozladění diváci už reptali, když se objevily posily. Nijak kloudně to nepomohlo a spousta návštěvníků zamířila k pódiu i s bundami. Sice tak zhoustl dav, nicméně pod prkennou podlahu zůstal led, takže „stojatý“ posluchač mohl být ještě rád.

Předkapela We Are The Ocean rostoucí zástupy nijak nerozhicovala. Frontman sice svým příjemně nakřáplým hlasem upoutal a vysloužil si hlasité ovace, nicméně jeho pokus rozezpívat obecenstvo zoufale nevyšel a nebohý zpěvák jen rezignovaně potřásl hlavou, jakmile pochopil, že to s námi nepůjde.

Pak ovšem nastoupily hlavní hvězdy večera a to už byla jiná písnička. Set načali kouskem I Am Machine z nového alba a následovaly i starší písničky pro kmenové jádro fanoušků - Home, Pain, Chalk Outline nebo Just Like You. Nejistě reagující dav se změnil v sebejistý sbor a Matt aréně přenechal nejeden refrén. Bubeník Neil Sanderson si vystřihl duet s klávesistou a později pětiminutové sólo, kterým sklidil bouřlivé ocenění – ten týpek vážně umí svoje řemeslo.

V prvních řadách mezitím probíhal nekončící souboj o vysněný suvenýr snad každého fanouška: trsátko s logem kapely. Barry Stock měl zaplněný stojan a od první písničky je rozhazoval do davu. Sotva vyprázdnil jeden, bedňák mu už nesl plný nový a tak to šlo dokola až do posledního tónu Riot, kterým uzavřeli setlist. Bedňák nakonec ještě celou hrst hodil na hlavu nadějeplně čekajících fanoušků při balení. Odvážný mladík riskoval vlastní život, když se vrhl přes barikádu a jen tak-tak unikl ze spárů sekuriťáka, když se po hlavě vrhl zpět do bezpečí. Na tváři mu však hrál široký úsměv – v dlani svíral trsátko se slovy: „To za to stojí, kámo.“ Měl pravdu. Stálo to za to.

Někde byste se dočetli, že přijeli „lamači dívčích srdcí“ a Matt jako idol všech dívek si je okamžitě získal. Inu, Three Days Grace jsou lamači srdcí, ovšem spíš než svým vzhledem ten váš orgán zlomí svou hudbou (to, že u toho dobře vypadají, je bonus). Však také dokázali zapotit Inchebu, přestože pod dupajícíma nohama mrazil led – to dovedou jen správní rockeři.

V Praze se jim podle všeho líbilo, snad se tedy brzy vrátí a napumpují Čechům do žil další dávku kanadského rocku.
ČTĚTE DÁL: