Report Tanya Tagaq

Kdo procházel 2. dubna večer kolem pražské Akropole, mohl být zvuky vycházejícími z nitra klubu hluboce zděšen. Zavítala k nám totiž kanadská zpěvačka Tanya Tagaq, která na pódiu předvádí své bizarní inuitské hrdelní vokály.

Tanya Tagaq, bizarní kanadská performerka, se snaží kombinovat tradiční inuitský ženský zpěv s moderní hudbou. Po zhlédnutí videí z jejích živých vystoupení jsem usoudila, že výsledný zážitek bude buď extraordinérně dobrý, anebo aspoň neuvěřitelně divný. Ve výsledku se mi dostalo obojího.

Její vystoupení v Akropoli mělo být koncertem a zároveň promítáním němého filmu Nanuk, člověk primitivní -  dokumentu zachycujícímu život eskymáků z roku 1922. 

Na pódium nastoupila usměvavá drobná žena ve společenských šatech a drdůlku zdobeném květinami, dále ležérní houslista a bubeník. Světla potemněla, na plátně za hudebníky se rozeběhly roztřesené úvodní titulky. Do melodických tradičních inuitských motivů, které ze svého nástroje vyluzuje talentovaný houslista, začíná Tanya vydávat své neuvěřitelně hluboké hrdelní skřeky, zkombinované s až holčičkovským zpěvem, který se svou intonací a melodickou ambivalencí nemálo podobá hlasu Björk.

Zpěvačka kombinovala mnoho hlasových projevů a kdykoliv posluchače ukolébala hypnotickou repetetivností, přidala nečekaně něco nového a překvapujícího. V některých chvílích Tagaq dokonce zněla, jako by zpívalo pět lidí dohromady. Její hlasivky a vokální projev jsou zkrátka fenomenální, ačkoliv máte v některých chvílích pocit, jako by vás po duši hladili struhadlem.
Jak ubíhaly minuty, tak z oné drobné osůbky začínalo čím dál tím víc vyzařovat něco neuvěřitelně zvířecího a primitivního. Svými zpěvy jako by vyvolávala duchy všech živlů a v nejintenzivnějších momentech se dostávala až do stavu jakéhosi nepolapitelného šamanského transu, do něhož strhávala i diváky. Tagaq na pódiu mění dle povahy hudby i svou podstatu, v jedné chvíli se za hlasitých zvuků bicích a elektronického podkresu  s rozcuchanými vlasy svíjí na zemi a její zpěv není nepodobný vlčímu vytí, v jiných se zase zasněně pohupuje do rytmu tradičních inuitských dětských zpívánek a já jen žasnu nad tímto obřím kontrastem.

V klidnějších momentech vnitřně zdrchaný divák stáčí svůj zrak k projekci. Přijde mi zábavné, že (na rozdíl od obvyklých promítání němých filmů) je zde obvyklá role a dynamika média hudebního a vizuálního postavena na hlavu, ačkoliv obě složky stále dokáží fungovat samostatně. Na plátně za divoce poskakující zpěvačkou černobílá rodina eskymáků staví iglů, loví tuleně či se všemožnými způsoby snaží přežít ve čtyřicetistupňovém mrazu. Ačkoliv vše působí v některých momentech lehce úsměvně, celé toto vystoupení tvoří fungující celek, který je zároveň i velice atmosférickou poklonou životnímu stylu a kultuře inuitů.

Tanya Tagaq může na mnoho lidí působit jako přílišná alternativa, ale její živé koncerty rozhodně stojí za navštívení. I kdyby jen proto, abyste mohli svým známým vyprávět, že to byl „fakt slušnej bizár".
ČTĚTE DÁL: