Recenze T2 Trainspotting

Nostalgie je strašná věc. Všichni rádi vzpomínáme na všechno staré a libujeme si, jak skvělé vše bylo, samozřejmě si vše patřičně dobarvujeme, vylepšujeme a přirozeně zapomínáme na negativa.

Sám jsem si tento pocit zažil při pokusu zhlédnout první sérii Strážců vesmíru na Netflixu, protože v mých deseti letech mi to připadalo "dost hustý". Abych to zkrátil... Nedal jsem ani tři díly. Všechno má svůj čas a nemá cenu se vracet zpět. Zbytečně si naše hezké vzpomínky pohnojíme.

Autoři filmů, hudby a dalších autorských profesí bojují s nostalgií také a do toho se míchá jejich důstojnost a ješitnost. Vytvořit něco, co si lidé zamilují, je krásný pocit a touha umělců jejich dílo znovu opucovat nebo vytvořit pokračování, je velmi lákavá a když je ještě podpořena tučným honorářem, je pokračování na stole.

Dokonce jsou autoři schopni pokračovat v příběhu hrdinů i přesto, že byl jejich příběh ukončen. Mít důstojnost, chcete-li sebevědomí, a odvrhnout lákavou myšlenku vymyslet hrdinům další nástrahy s číslovkou "2", to je vcelku ojedinělá situace. Napadá mě jako příklad nejslavnější popová kapela všech dob Abba. Tisíckrát byly skupině nabídnuty miliony dolarů za alespoň poslední světové turné. Abba nikdy nesouhlasila, protože nechce, aby při pohledu na jejich staré zjevy zkrátka nezničili fanouškům tu krásnou lesklou nostalgii.

T2 Trainspotting 2 je přesně film o důstojnosti a nesebevědomí režiséra a autora předlohy nechat kult prvního filmu bez pokračování. Kouzlo prvního dílu bylo v nahlédnutí do narkomanského undergroundu, což bylo do té doby relativní tabu a pro mnoho diváků to bylo téma velmi lákavé a dobrodružné. Trainspotting nebyl ale pouze dokument o narkomanech. Trainspotting vedl diváky k zamyšlení, jestli jsme vůbec v právu odsuzovat lidi, kteří nesdílí naše společenské hodnoty a konzumní styl života. Hlavní postava Marka (Ewan McGregor) se několikrát pokouší dostat ze závislosti a zkusit, jaké to je na druhé straně barikády. Vždy je ale donucen vrátit se, protože ho společnost, ve které se pohybuje, stáhne zpět.
Knižní předloha skotského spisovatele Irvina Welsche o revoltě a vymezení se ze společnosti, je skvělý příběh s výrazným poselstvím a hlavně s uzavřeným koncem, kde si divák může pouze domyslet další vývoj hlavního hrdiny.

Sám spisovatel Welsch se neubránil potřebě pitvat se ve vývoji svých charakterů a o skoro deset let později napsal pokračování s názvem "Porno". Sám Boyle v jednom rozhovoru prohlásil, že knižní předloha se mu moc nelíbila a se scénáristou scénář poupravili. "Porno" jsem nečetl, takže nemohu srovnat knihu s filmem, nicméně výsledek filmu je takový, že skoro dvě hodiny sledujeme nudný záznam toho, co se může po 20 letech hlavním hrdinům stát. Jsou stále hlavní hrdinové na drogách? Jsou už mrtví nebo v kriminále? A co hlavní hrdina Mark, dostal se ze závislosti a využil příležitost? Od všeho tak trochu...

Celý film nemá pořádnou dějovou linku, je to vlastně pár splácaných povídek dohromady. Hrdinové jsou nudní bez špetky charismatu a film pouze těží z odkazů na kultovní první díl. Pouze Begbie, agresivní neurotik, který mě nejvíc bavil už v prvním filmu, je vtipný a absurdní zároveň, celý film drží v akci a děj filmu posouvá.

Ještě jedna věc mě zaujala a to byl nápad, jak využít postavu labilního Spuda, který byl v prvním díle spíš úsměvná a pro děj nepříliš důležitá postava. Trainspotting měl ještě jedno velké plus a to byl skvělý soundtrack. V pokračování ho nečekejte. Jde z většiny o remixy hitů z prvního dílu a pár dalších slabších skladeb, které zapomenete sotva vylezete z kina. Nostalgie je strašná věc a jestli nedokážete odolat zvědavosti, co si Danny Boyle s hlavními hrdiny vymyslel, jděte do kina co nejdříve a budete se celkem bavit. Já doporučuji použít vlastní fantazii a pokračování prvního dílu si raději domyslet po svém.
HODNOCENÍ: 60%
ČTĚTE DÁL: