Cestopis Špína mi šacuje krosnu, seš vadnej, nezažils Bosnu II.

Bosenské etudy no. 2

Ten kontrast je až k neuvěření, vycházející slunce se odráží v rose na paloucích, kde pokojně žvýkají stáda krav, co chvíli se před námi otevře pohled do údolí stovky metrů pod úrovní silnice, kterou projíždíme. Jedna horská scenérie střídá druhou, idylka jak z klipu Sigur Rós. Jenže jak je tato země krásná, tak je ke svým lidem i krutá. Jen pro srovnání, nezaměstnanost v Bosně a Hercegovině dosahuje 44 % ( v Česku něco kolem 7 %) a počet lidí žijících pod hranicí chudoby je oproti ČR více než dvojnásobný.  Teď už jsme v  Republice srbské, tedy druhé entitě federativní Bosny a Hercegoviny. Velká část Bosňáků se sem po válce již nevrátila, na několika domech ve vesnicích, kterými projíždíme, vidíme vyvěšené srbské vlajky.  Jak záhy vysvětluje náš průvodce –

‚‚To je něco jako zdviženej prostředníček, Srebrenica je pro bosňáky hodně silná věc, všude vlají bosenský vlajky. Tisíce lidí třeba uctívaj památku uprchlíků a jdou pěšky několik dní skrz hory, cestou, kterou se tehdá lidi snažili dostat do bezpečí. A to není žádnej med. Někteří Srbové vyvěšujou srbskou vlajku jako provokaci, spousta Srbů to, co se stalo schvaluje, zlehčuje, nebo to dokonce považuje za výmysl. A to nejsou jen obyčejní lidi, ale třeba i veřejně známý osobnosti, politici a dokonce i prezidenti"‚‚To je něco jako zdviženej prostředníček, Srebrenica je pro bosňáky hodně silná věc, všude vlají bosenský vlajky. Tisíce lidí třeba uctívaj památku uprchlíků a jdou pěšky několik dní skrz hory, cestou, kterou se tehdá lidi snažili dostat do bezpečí. A to není žádnej med. Někteří Srbové vyvěšujou srbskou vlajku jako provokaci, spousta Srbů to, co se stalo schvaluje, zlehčuje, nebo to dokonce považuje za výmysl. A to nejsou jen obyčejní lidi, ale třeba i veřejně známý osobnosti, politici a dokonce i prezidenti". Zakrátko nahlas přemýšlí ‚‚Nejhorší je, že na ty největší zvířata jako je Mladič, Karadžič nebo Miloševič už došlo, ale spousta jinejch je pořád ještě venku, schovávaj se, někteří dokonce žijou úplně normální život, protože o tom, co dělali, nikdo neví.‘‘‚‚Nejhorší je, že na ty největší zvířata jako je Mladič, Karadžič nebo Miloševič už došlo, ale spousta jinejch je pořád ještě venku, schovávaj se, někteří dokonce žijou úplně normální život, protože o tom, co dělali, nikdo neví.‘‘

 Už jsme opravdu blízko, provoz znatelně houstne a snad každých dvě stě metrů teď mizerně udržovanou silnici lemují skupinky srbských policistů, kteří evidentně nenechávají nic náhodě. Jak říká náš průvodce –‘‘Tady prostě člověk nikdy neví, před pár rokama tu ve Srebrenici nacionalisti pálili bosenský vlajky a mávali obrazama s Mladičem. Ta nenávist je tu obrovská, jinak jsou tu na Balkáně lidi stejní jako kdekoliv jinde, ale jakmile dojde řeč na náboženství, politiku, ze spousty lidí se stanou totální magoři. Pamatuju si, jak mi jednoho dne zavolala moje známá a brečela do telefonu, že její manžel, se kterým měla malý dítě jí opustil. Protože ona byla Bosňačka a on Srb. Prostě odešel z domu a nechal jí vzkaz, že se jde přidat k srbské armádě, že se svou rodinou nechce mít už nic společnýho. Druhej den na jejich barák někdo střílel, možná to byl právě on. Těžko říct, kde se něco takovýho tady v lidech bere‘‘.‘‘Tady prostě člověk nikdy neví, před pár rokama tu ve Srebrenici nacionalisti pálili bosenský vlajky a mávali obrazama s Mladičem. Ta nenávist je tu obrovská, jinak jsou tu na Balkáně lidi stejní jako kdekoliv jinde, ale jakmile dojde řeč na náboženství, politiku, ze spousty lidí se stanou totální magoři. Pamatuju si, jak mi jednoho dne zavolala moje známá a brečela do telefonu, že její manžel, se kterým měla malý dítě jí opustil. Protože ona byla Bosňačka a on Srb. Prostě odešel z domu a nechal jí vzkaz, že se jde přidat k srbské armádě, že se svou rodinou nechce mít už nic společnýho. Druhej den na jejich barák někdo střílel, možná to byl právě on. Těžko říct, kde se něco takovýho tady v lidech bere‘‘.

 Musím mu dát za pravdu, k fanatikům, které vidíme na záběrech ze Sýrie, Iráku nebo Afghánistánu mají bosenští muslimové skutečně hodně daleko. Pro současnou mladou bosenskou generaci je islám spíš něco jako sbírka několika přetrvávajících zvyků než striktní náboženský kodex. Ani na ulici nepoznáte nějaký zvláštní rozdíl oproti zbytku Evropy (tolik hipsterů sem od své návštěvy Sarajeva viděl na ulici snad jen v Berlíně). Tady ale k nenávisti lidé evidentně dvakrát pobízet nepotřebují, důvod se vždycky najde. Třeba už jen to, že vaši předkové před čtyřmi stoletími konvertovali k islámu.

 Mezitím, co takhle dumám, vjíždíme do Potočari, části tehdejší Srebrenické enklávy, právě zde došlo ke genocidě a nachází se tu i hřbitov obětí, na který míříme. Auto jede krokem v pomalu postupující koloně, jen stěží se prodíráme zástupem tisíců lidí, kteří míří stejným směrem jako my. Mám pocit, že tu musí být snad půlka Bosny, mladí, staří, rodiny s dětmi,váleční veteráni v uniformách, Romové prodávající u silnice pečenou kukuřici a žebráci ze široka daleka. Konečně nacházíme místo k parkování a náš průvodce se s námi loučí ‚‚Buďte připravení, nebude to nic veselýho, budou pohřbívat dalších 400 lidí, který se jim podařilo identifikovat‘‘‚Buďte připravení, nebude to nic veselýho, budou pohřbívat dalších 400 lidí, který se jim podařilo identifikovat‘‘

 Teď už jsme osaměli úplně, cítíme se víc ztracení než kdykoliv jindy, dav nás unáší skrz hřbitovní bránu. Na všechny strany se táhnou řady tisíců bílých náhrobků, všechny se stejným datem úmrtí, mnohdy je rozpětí mezi narozením a smrtí jen pár měsíců nebo let. V davu vidíme plačící lidi s hlavami v dlaních i modlící rodiny, které s kamennou tváří stojí nad hroby ztracených příbuzných. Několikrát se střetnu očima s člověkem, který má sice otevřené oči, ale nevidí, je jinde, s nepřítomným pohledem daleko ztracený ve vzpomínkách. Instinktivně vycítím, že jde o někoho, kdo ve Srebrenici před osmnácti lety skutečně byl. Pohled mluví za vše. Prodíráme se k plotu na horní straně hřbitova a společně s desítkami jiných si tu sedáme. Na pódiu se střídá několik řečníků až nastupuje jakýsi americký vyslanec, jehož kovbojský přízvuk alá John Wayne a pateticky vzletná prohlášení nás brzy spolehlivě vyhánějí pryč, do polí za město. Svět  běží dál, masakry jako je ten ve Srebrenici se můžou snadno stát kdekoliv jinde znovu a znudění impotenti v drahých oblecích ohledně toho nejspíš ani nepohnou prstem. Z připitomělých rádoby soucitných projevů je nám špatně. A podobně se asi cítí asi i lidé, kteří ve Srebrenici přišli o své nejbližší a čekají na spravedlnost, většina zatím marně.  Ale s tím my dva nic neuděláme.

Nad Srebrenicí se převalují hustá mračna a přichází déšť. A tak si akorát sedáme pod stromy a jak jinak – otvíráme další paštiku.
ČTĚTE DÁL: