Cestopis Špína mi šacuje krosnu, seš vadnej, nezažils Bosnu I.

Smějící se bestie přinášejí méně šťastným zemím paštikářskou kulturu, jezdí jak socky stopem a ještě otravujou retrospektivníma kecama.

Budím se asi o půl páté ráno někde za Sarajevem. Teda pokud se buzení dá říct, když vás někdo kope do hlavy a říká vám věci jako ‚‚dělej ty blbej zmrde‘‘.  To ‚‚někde‘‘ je  lesík u silnice, kde jsme si konečně po krátké chvilce totální beznaděje hodili stan. Není zkrátka nad to, když se člověk dva dny neumytej, k smrti hladovej a polomrtvej z celodenního tahání báglu v 35 stupňovým vedru konečně najde ve dvě ráno jediný rovný místo pro stan na dvacet kilometrů daleko, jen aby si uvědomil, že bosenský biotop zahrnuje kromě květeny a zvěřiny taky nezanedbatelné množství nášlapných min. Ale co, jak jsem vyslechl z vyprávění místních, tak Češi byli snad jediní, kteří na Balkán jezdili i během divokých, válečných let. Válka neválka, dovolená muss sein.Užívám si tedy několik kouzelných minut plných proklínání každé větvičky, která mi křupne pod nohou a přemítání, kolik asi holek má úchylku na protézy dolních končetin. Ale to bylo včera, teď už se pod pohrůžkou dalšího násilí hrabu ze stanu. V rychlosti jím poctivou českou paštiku a koukám na východ slunce nad Sarajevem, kde právě muezín začíná svolávat věřící k fajru, první ranní modlitbě. Paštiky a minarety – multikulti v podání národa dobrého vojáka Švejka. Orientální auru trochu kazí, že muezzin evidentně nepatří úplně k místnímu A týmu a zní tedy asi jako něco mezi moldavským příspěvkem do Eurovize a sborem dobrovolných hasičů krátících si zpěvem cestu domů z exkurze do lihovaru, ale co už, za ty prachy… .

Rychle se balíme a míříme k silnici, kde tasíme ceduli s nápisem Srebrenica. Proč stopujeme zrovna sem? Na dnešek totiž připadá neslavné výročí nejhoršího masakru na evropské půdě od druhé světové války, popravy kolem osmi a půl tisíce muslimských civilistů srbskou armádou. Na pietní obřad se od časného rána sjíždí desítky tisíc lidí nejen z Bosny, ale i jiných států Balkánu a jak nám kdosi doporučil, není od věci zamířit tímto směrem, pokud ze Sarajeva míříme do Bělehradu. Jen tu část o Srbsku máme prý raději vynechat, Srby tu nikdo v lásce moc nemá, tenhle den dvojnásob. Dnešní Bosna je od zbytku roku prostě trochu odlišná, taková, jakou vám žádná předposraná cestovka, která nevidí dál než za Mostar, neukáže. Ožívají vzpomínky, které jindy zůstávají skryty a nenávist plane silněji než kdy jindy. Uprostřed toho si my, dva nemytí stopaři ze země pod Řípem, připadáme mírně ztracení.Zrovna když uvažuji, jestli postávání u silnice s nápisem Srebrenica není tak trochu provokace, kterou si vykoledujeme aktualizaci zubní karty, tak zastavuje první auto. Vyskočí menší čtyřicátník a podezřívavě se nás chvíli vyptává, co ve Srebrenici pohledáváme. Nakonec je s odpověďmi spokojen a pokývne, ať naskočíme. Chlapík (jméno sem jako obvykle zapomněl asi po třech vteřinách) je bosenský Chorvat, který žije už několik let v Chicagu a do Bosny přijel právě kvůli obřadu, podle jeho pohledu je mně jasné, že Srebrenica pro něj znamená něco víc, než jen tečku na mapě.Těžko říct, jestli přišel při masakru o člena rodiny, nebo snad přátele, radši se neptám, za tu dobu, co sem v Bosně strávil jsem se už naučil, že vyptávání se na válku tu není nikomu moc příjemné, už jen proto, že těch, kterých se osobně nedotkla je skutečně málo. Po čase se však hovor nevyhnutelně na válku stejně stočí. Když vyprávíme, jak jsme se prodírali včera v noci křovím a zpívali si ‚,mám jednu nohu dlouhou‘‘ jen se trpce usměje. ‚‚Těch min je po venku pořád ještě spousta, každej rok se jich část odstraní, jenže nikdo v podstatě netuší, kde jsou dokud na ně nějakej nešťastník nešlápne. Navíc při zneškodňování čas od času umře i zkušenej pyrotechnik‘‘ Když se divím, kam zmizely mapy minových polí, které se obvykle při tvorbě pokládání kreslí, ušklíbne se ještě trpčeji ‘‘Jasně, ty mapy tu jsou, jenže je mají Srbové. Oficiálně se prý někam ztratily, pravda je taková, že nikdo nemá zájem na tom aby se dostaly někomu do rukou. Začalo by se totiž probírat, kdo tam ty miny vlastně dal a proč. A to nikdo z lidí, kteří to měli na svědomí nechce.‘‘ 

Ukazuje, se, že chlapík, kterého jsme stopli pracoval v Bosně nějaký čas pro OSN a tak se napínavými příběhy hemží víc než soudruh kapitán z Pelíšků. ‚‚Bosna je pořád strašně chudá země, přitom z těch peněz, co sem OSN po válce poslalo, by se daly postavit tři nový Bosny vedle sebe. Bohužel, všechno se totálně rozkradlo. Obnovu měst, stavění silnic, všechno měli na starosti lidi, kteří si zničehonic začali stavět vily s bazénama na střeše, kupovat drahý auta, na který by podle jejich výplatních pásek neměli ani za dvacet let. Bylo naprosto jasný, že většina peněz co se sem posílá, končí v jejich vlastní kapse. Na ty, kteří to opravdu potřebovali se prostě nedostalo‘‘ Jeho vyprávění jen potvrzuje věci, které jsme o míře korupce slyšeli už předtím. Včera jsme například v jedné sarajevské čajovně potkali Denise, studenta práv, který minulý semestr třikrát složil úspěšně test, ale zápočet z předmětu pořád ne a ne dostat. Když se přišel zeptat, kde je problém, dostalo se mu jasné odpovědi, buď zaplatí 200 euro, nebo může na zkoušku zapomenout. Nezbývalo než zaplatit, vážený profesor má známé na policii i v justici, obrátit se na kohokoliv by nemělo sebemenší smysl. Výjimka? Bohužel ne, tak to prostě v Bosně chodí.
ČTĚTE DÁL: