Recenze Rogue One: A Star Wars Story

Od loňska poslední měsíc v roce nepatří jen tradičním svátkům, ale i všem fanouškům univerza Star Wars. Kolos Disney s Lucasfilm mají naplánovaný kalendář až do roku 2021 a bylo by překvapením, kdyby populární značku netěžili dál. Jakým způsobem to hodlají dělat, může napovědět aktuální snímek Rogue One režiséra Garetha Edwardse, který je prvním hraným spin-offem z daleké, předaleké galaxie.

Spíše než všude proklamovaný spin-off funguje Rogue One jako prequel k epizodě Nová naděje, a tak se příběh opět vrací k nerovnému boji Impéria s rebely. Ocitáme se v době, kdy Impérium dokončilo první hvězdu smrti, s jejíž pomocí chce nadobro ukončit rebelující Alianci. Veškeré naděje tentokrát směřují k vyvrhelce Jyn, kterou se Aliance snaží využít ke kontaktu s jejím otcem, důstojníkem Impéria a hlavním konstruktérem hvězdy smrti.

Téma krádeže plánů hvězdy smrti a tvrzení režiséra Edwardse, že nám naservíruje temný dospělý válečný film z prostředí hvězdných válek ve mně vyvolávalo nemalé nadšení. Po loňském Abramsově sedmé epizodě, která příliš sázela na jistotu a nenechala nic náhodě, byl svěží přístup přesně to po čem všichni volali. Ke smůle všem, skončil Edwards se svoji vizí někde na půl cesty.

Hned úvod filmu můžu s klidným svědomím označit jako nejhorší úvod z celé historie hvězdných válek. Pokus o emotivní start se zkrátka nepovedl a dál tomu nepomáhá ani zmatené přeskakování z planety na planetu při představování jednotlivých postav. Kolísavé tempo filmu se srovná v momentě, kdy se základní posádka Rogue one dá konečně dohromady, aby je pak vzápětí poslal režisér do závěrečného epického finále, aniž bychom měli čas proniknout do nitra postav a najit si k nim nějaký vztah.
Temný a dospělý příběh nejspíš reprezentuje to, že většinou jsou postavy ve velmi špinavých místech a tváří se u toho všichni velmi vážně. A tak jediný nosič emocí a zároveň humoru je překvapivě robot K-2SO, který díky chybě v přeprogramování říká velice sarkasticky to co si „myslí“. Je to veliká škoda protože náznaky nejednoznačnosti postav i nastínění temné stránky Aliance občas ve filmu problesknou. Bohužel jsou to jen střípky toho, jaký film mohl být a divák nedostane možnost zajet trošku více pod povrch.

Těžko říci, jak filmu pomohli či uškodili velké dotáčky a přestříhání po první letní projekci. Je ale patrné, že se Rogue one snaží být opět filmem pro všechny. Působivé akční scény trošku zkaluje fakt, že i přes jejich surovost v nich neukápne ani kapka krve. Návratů známých postav je ve filmu hojně, ale v některých případech jsou jejich scény příliš aranžované. A i když se film snaží být v mohla ohledech jiný, chybí mu patrně výraznější režisérský styl na to, aby opustil vyprávěcí schéma původních filmů.

Felicity Jones v roli Jyn Erso film dokáže držet pohromadě a relativně uvěřitelně přeříkat všechny klišé věty o naději a nutnosti bojovat, které ji scénáristé připravili. Mads Mikkelsen v roli jejího otce bohužel nedostane tolik prostoru, jaký by si určitě zasloužil. A Forest Whitaker si připisuje do svého seznamu rolí psychicky nevyrovnaných jedinců další zářez.

Možná jsme se nedočkali toho filmu, jaký si všichni fanoušci přáli, ale to neznamená, že vaše srdce nezaplesá při drtivém dopadu sestřeleného AT-AT. Rogue one je plný úžasných akčních scén, nádherných kostýmů a zbrusu nových planet. Třicetiminutové akční finále je ten důvod proč na film zajít třeba i podruhé a konečně máme možnost vidět, proč byl Darth Vader nejobávanější postavou celé galaxie. A tak by se Rogue One dal přirovnat Darth Vaderově helmě, naleštěná a krásná na povrch, ale nedává vám moc možností prohlídnout co se skrývá pod ní.
HODNOCENÍ: 60%
ČTĚTE DÁL: