Recenze Rodinný film

Matka upozorňuje studující dceru, aby neutrácela, zatímco se bude starat o svého pubertálního bratra. A sama jede s manželem na předlouhou exotickou dovolenou. Pes, který teskní po svých pánech a ještě u toho stihne bojovat o holý život. Mladíček, co si nechá poplést hlavu lehkou holkou. A je OK, že mu říká okurčičko... A mamka má takovou krevní skupinu, taťka makovou - tak proč syn úplně jinou?

Tohle a mnohem víc uvidíte v autorském snímku Olma Omerzua. Snímek sklidil úspěch i v zahraničí, získal například cenu za nejlepší audiovizuální počin na filmovém festivalu v Tokiu. (Tam také zazněl názor, že role rodinného psa ztvárněného třemi identickými psy pasuje jeho představitele na nejlepší zvířecí herce všech dob.) Recepce snímku je všeobecně velmi pozitivní a zúčastnění herci se shodují na tom, že Olmo je přes svůj mladičký věk mimořádně profesionální. Trvá na poctivých zkouškách, které už se dnes moc nenosí, zbytečně nespěchá a dílo promýšlí do nejpodrobnějších detailů. Na tiskové konferenci po ódách ze všech stran zaznělo od Vandy Hybnerové, představitelky matky: „Nechvalme už Olmera, ať nám nezpychne a neodjede hledat štěstí do Holywoodu…“

My Omerzua a jeho tým ale stejně pochválíme. Vysoce nadprůměrné jsou všechny roviny filmu přes hudbu po kameru, která svou zcela nekontrastní šedí může vyvolávat aspoň v prvopočátcích filmu pochybnosti, zda se vůbec bude něco dít, nebo zda nás čeká hodinu a půl „nuda, nuda, šeď“. Záhy je jasné, že budeme svědky všeho možného, jen ne nudy. Nekřiklavost a bezbarevnost později nabízí právě indicii jakési bezvýchodnosti ze situace rodinného krachu.

O hereckých výkonech také nelze mluvit jinak než pochvalně, na čemž má kromě talentu každého z nich znovu podíl Olmova důslednost. Scény se opakovaly několikrát, mnohokrát, bezpočtukrát. Hybnerová na tiskové konferenci zmínila, že takto extrémní rozvažování nad výrazovým repertoárem herců ještě nepamatuje. „Ani jsem netušila, co všechno jsem schopná se svým obličejem udělat. Olmo mi jednou dokonce zakázal dýchat, prý jsem tak byla v té scéně působila nejpřesvědčivěji.“

S pochvalami bych mohla pokračovat ještě dlouho. Ale musím filmu i něco vytknout, a sice špetku lacinosti. Levná je třeba násilná hra s označením žánru a názvem filmu. Olmův rodinný film je přespříliš jiný než to, na co se spokojená rodinka s dětmi vypraví v neděli do kina, načež se všichni s úsměvem a sluncem v duši odeberou k babičce na bábovku. Podobně se to má s nápadem rodičovské dovolené – a priori se děti spustí ze řetězu a přijdou průšvihy, takže dovolenková zápletka je malinko z nouze ctnost. Povrchní je také v určité fázi filmu natřískanost malých a větších katastrof. Na malém prostoru se odehraje jako by „všechno“, na co by divák mohl pomyslet.

Ale suma sumárum – počin dalece překonává současnou českou filmovou produkci. Jděte se na to podívat.
ČTĚTE DÁL: