Report Pražské Quadriennale 2015

Posledních pár dní jsme po Praze potkávali spoustu místních a cizinců, kterým místo foťáku na krku visela červená stužka a místo mapy, nebo spíš mobilu s GPS, drželi červenomodrou brožurku. Pokud jste nevěděli, co jsou zač, nebo jste to věděli a zavítali jste na Pražské Quadriennale, pak neváhejte a přečtěte si naše dojmy.

Vysvětlení na začátek: Quadriennale je akce žánrově zaměřená na divadlo, proto si na začátek dovolím jí trochu představit. Pražské Quadriennale je největší akcí orientovanou na scénografii a divadelní prostor na světě. První ročník se uskutečnil v roce 1967, druhý o čtyři roky později a letos proběhl již 13. ročník. Takže něco jako Expo scénografie. Festival se snaží zachytit scénografii v celém jejím rozsahu, nechybí tudíž scénické umění, kostýmní, světelný nebo zvukový design, tradičně se představují i nové scénografické přístupy nebo pouliční performance. Tématem letošního ročníku byl SdílenýProstor: Hudba Počasí Politika, který se promítl v jednotlivých instalacích, kde byla důležitá přítomnost diváků a jejich interakce s prostorem.

40 lokací a na 600 živých performancí se těžko nacpe jen do 11 dnů. Pokud jste zrovna nepřijeli do Prahy jen za účelem účasti na Quadriennale, tak jste jako já museli vybírat, na co se půjdete podívat. Prezentovat scénografii na PQ přijeli umělci z mnoha částí světa v různých sekcích. Pro článek se omezím jen na tři, které mi zůstanou v paměti ještě hodně dlouho.

Začala jsem výstavou Kmeny, jejíž koncept mi přišel velmi zajímavý. Maskovaní lidé půjdou centrem města, kde se pokusí zapadnout do každodenního života. Pojedou metrem, zajdou si nakoupit nakonec na Kampě předvedou krátkou performance. Vybrala jsem si kmen Vivi Tunkou z Číny, který jsem chvíli doprovázela na jejich cestě Prahou. Málokdo prošel kolem s ignorancí v očích, většina lidí se za lidmi ve zvířecích kostýmech otočila, někdo si je fotil, někdo se dokonce přišel vyfotit s nimi. Klid pražských ulic byl narušen, cíl experimentu splněn.

Z koncertních možností, které PQ nabízelo, jsem si vybrala koncert Biancy Casady, jedné poloviny u nás oblíbených CocoRosie, probíhajícího v Divadle Archa. Kromě návštěvníků PQ na tuto akci dorazili i fanoušci CocoRosie, proto publikum bylo velice rozmanité - hipsterské i klasické. Bianca s hudebníky zprvu vystupovala jen jako živý doprovod ke svému filmu The Dead Season, který byl promítán v přední části jeviště. Když plátno zmizelo, hlavní představitelé z filmu – klauni - ovládli po boku kapely jeviště. Biančino The Dead Season představovalo subjektivní zážitek, pod kterým si lze představit mnohé, a ukázalo nám, že i když zpíváte a je vám vidět zadek, tak se nemusíte řadit vedle Miley Cyrus a Nicky Minaj, ale můžete ho ukazovat s šarmem členky Future Feminists v obleku připomínajícího dupačky čínských mimin s dírou na zadku. Kvůli praktičnosti u dětí. Kvůli stylu u Biancy. Asi.

Play Underground byla tou akcí, která by bez interakce s divákem fungovat nemohla. Ten se při procházce po garážích Národního divadla stal součástí představení, když následoval instrukce na tabletu. Jevištěm mu byla garáž a scénářem monitor, který vás vedl krok za krokem stále níže, dokud jste se nedostali do auta a nezažili vlastní "inception". Celou dobu jsem se nemohla zbavit pocitu, že to, co se odehrává v této virtuální realitě, vystoupí a překvapí mě i v mé osobní realitě. Naštěstí takové spojení realit se nekonalo.

Viděla jsem různé performance, výstavy, studentské projekty a přednášky, ale málo z toho se dá přenést na vás. SdílenýProstor se krásně sdílel na místě, ovšem převést mé zážitky na virtuální papír je značně obtížné. Můžu ale s jistotou říct, že pokud se bude scénografie vyvíjet tímto směrem, pak bude divadlo součástí života stále více lidí. A nic menšího divadlu nepřeju.
ČTĚTE DÁL: