Fejeton Poznávání britské hudební scény

Aneb „Mí, tudej, rýly fany“ vzkazuje naše zahraniční korespondentka z Anglie. Opera, karaoke, pivo a panáky. Very mač fany.

Před víc než měsícem jsem si stěžovala, že netuším, kdo je Cousin Rachel z knihy Daphne du Maurier, protože se stále starám o děti a domácnost a ve volném čase uklízím kočičí zvratky a montuju zaprášené dřevěné dekorace. Od napsání výše zmíněného textu se změnilo to, že jsem se „hecla“ a upozornila svou hostitelskou rodinu na to, že si dovoluji nárokovat si víc volného času na studium angličtiny, poznávání místní kultury a na hledání nových přátel.

Rodiče – operní zpěváci – s porozuměním (?) vyslechli předložené požadavky a úkolu seznámit mě s místní kulturou se zhostili po svém. Vzali mě spolu s jejich dětmi děti na přehrávku orchestru, se kterým toho času vystupovali. Vyrazili jsme pozdě, jako vždycky, tak můj hostitelský otec porušil všechna pravidla silničního provozu. Děti a já jsme na zadních sedadlech trpěli s pytlíky na zvracení v ruce. Ale co, porce dobré muziky mi za to stojí, myslela jsem si.

Desetiletý Joshua a osmiletá Safia se první tři minuty dmuli pýchou, že jejich rodiče jsou populární umělci a aktivně je natáčeli a fotografovali. Potom Josh strčil Safii loktem do nosu. Spustil se proud krve. Čtvrt hodiny jsem s holčičkou strávila na záchodě. Pak se konečně zdálo, že krvetok ustupuje. „Vrátíme se na přehrávky?“ Děti na můj návrh reagovali překvapenými obličeji. „Why? It's a lovely park outside. Let's go.“ „Why? Your parents sing really nice, so we all can be very proud of them.“ Znělo to idiotsky i mně samotné, ale na lepší motivaci jsem se v tu chvíli nezmohla. Věděla jsem, ještě než jsem návrh vyslovila, že mi nezbude nic než roztáčet v parku kolotoč a vysvětlovat, že pouliční točená zmrzlina ne, že je to o salmonelu, že si počkáme na balenou z obchodu. Rodiče nás vyzvedli po pár hodinách. Na jejich otázku „How did you enjoy it, sweetie?“ jsem s kyselým úsměvem odpověděla, že to bylo „very lovely, thank you“. Byli zaměstnaní muchlováním svých drahoušků, které neviděli „for ages“, že si ironického podtónu nevšimli.

Nevzdala jsem to a o několik dní později jsem vyrazila do hospody na karaoke. (Je to ještě kultura…? Nebo moje nároky klesají pod tíhou ložního prádla a každodenních nákupů?) Zpívat bych se odvážila jedině totálně namol, a kdo ví, jestli vůbec. Ale myslela jsem si, že si poslechnu ne úplně marné amatérské zpěváky a třeba se seznámím se zábavnými lidmi. Nadaná zpěvačka odzpívala „Simply the Best“, vynikající muzikant si troufl na hity od Kennyho Rogerse. Zpěv dalších umělců se ovšem – s přibývající hladinou alkoholu – měnil v neartikulované mumlání, až jsem nakonec nedovedla pojmenovat originál, jehož verze se zde prezentovala. O mou přítomnost zakrátko projevil zájem nesmírně opilý šedesátník a koupil mi šest panáků. Pět jsem vylila do květináče. S odstupem času mě napadá, že jsem je měla vypít. Pak bych se možná aspoň smála jeho „Důjůándrsténd, jů grl from Čekoslovakia? Jdnont ándrsténd? He? Uel. Mí, tudaj, drank. Tů mač bír. Mí, tudej, rýly fany. Hehehe.“

Šla jsem z hospody domů nejen s tím, že identitu Cousin Rachel odtajním až v Čechách. Tentokrát přibylo zjištění, že to vzdávám i s hudbou. Nebo… dám si všech šest panáků a zazpívám si sama a budu mít prostě radost ze života. 
ČTĚTE DÁL: