Názor Oslepneš a zblázníš se!

Oboje najednou! Jo, a ještě něco – dlaň se ti obalí srstí! Chlapci v rozpuku to za socialismu neměli lehké. A literatura jim to ani trochu neusnadňovala. Aneb jak se literatura a doba dívala na masturbaci.

Ian McEwan píše ve svém románu Na Chesilské pláži (2007, překlad Ladislav Šenkýř): „Narodil se v roce 1940, už příliš pozdě v tom století, aby věřil, že týrá své tělo, že si poškodí zrak nebo že ho Bůh sleduje s příkrou přísností, když se sklání ke svému každodennímu úkolu. Nebo že o tom dokonce každý ví podle jeho bledé a do sebe zahleděné tváře.“ Edward, hrdina, o kterém je řeč, mohl začít s masturbací tak ve třinácti letech. Tehdy se psal rok 1953.

Anglie byla v názoru na sexualitu evidentně modernější než Československá republika. Československá společnost padesátých let by totiž nepřipustila, aby mládenci bez výčitek onanovali. Pamětníci možná vzpomenou na nebohou literární postavu masturbanta Bédy. Ráno mezi ostatními seděl pobledlý a přemítavý. Ani nedutal. Každý z přítomných dovedně odhalil, čemu se Béda v noci věnoval. Fuj! Hanba mu! Ale nejen první romány československého socialistického realismu. Výstražný ukazovák dělal „ty-ty-ty“ ještě dlouho poté.

Situace se začala uvolňovat koncem šedesátých let – jak v krásné literatuře, tak ve skutečném životě. Dovedně to odhalili tvůrci filmu Pelíšky. Jak poučil filmový táta Dušek svého syna o „pravidlech a rizicích onanie“? Vlastně nijak: „No tak z toho nedělejme nějakou aféru. Onanoval každý. A kdo říká, že ne, ten to dělá dodnes.“

A jaký postoj měla dobová nebeletristická literatura? Polští lékaři Jaczewski a Zmijewski v Knížce pro chlapce (1973), spisu překládaném a hojně prodávaném ve všech socialistických zemích, pravili: „Stává se, že někteří hoši pěstují onanii i ve škole. Taková onanie ale jejich zdravotnímu stavu rozhodně neprospívá.“ Lékaři dále považují podlehnutí chtíči za prohru: „Víme, že vítězství člověka nad sebou samým poskytuje mu velké zadostiučinění. V životě platí, že člověk je buď slaboch, který vždycky volí tu nejsnazší cestu, anebo tvrdý chlap.“ A kdo za socialismu nechtěl být tvrdým chlapem, ten jako by nebyl. Takže nakonec žádné uvolňování mantinelů?

Ne tak docela. Z jiného úhlu pohledu můžeme tuhle dnes už prakticky nepoužitelnou publikaci vnímat jako průlomovou. O slepotě, do sebe zahleděné tváři a chlupatých dlaních totiž ani řádka! A vedle politicky povinných řečí o tvrdých chlapech se tam objevuje: „Když je onanie prováděna několikrát denně, může docházet k poruše, že muž není schopen zakončit pohlavní styk ejakulací.“ Je to – možná až na druhý nebo třetí pohled – velmi moudrá věta. O tom, že uspokojování prováděné jednou nebo párkrát (čili ne „několikrát“) denně mladému životu škodí, se nic nepíše. Knihu vlastně můžeme vnímat jako jakési oficiální svolení k přiměřené masturbaci. Navíc od skutečných odborníků na lidské tělo! Tak s chutí do toho, pionýre!
ČTĚTE DÁL: