Cestopis Kalašnikov Ka-La-Šni-Kov

Pamatujete si, jak vám máma vždycky říkala, že nemáte sedat s neznámejma lidma do auta? Já evidentně ne.

Náš den se společně se zapadajícím žlutým aušusem na nebi pomalu chýlí ke konci. Na benzínce poblíž srbsko-maďarských hranic debužírujem proletářskou manu - chleba s kečupem (ty mě vidíš, Wolkre), a sledujeme sporadicky projíždějící auta. Cesta už není tam, ale zpátky, a to je ta emo část každýho většího tripu. Když sem odjížděl, byl sem smířenej, že další tři týdny se nebudu umejvat buď vůbec, nebo někde na záchodě pet flaškou (vynikající spirituální cvičení na destrukci vlastního ega, doporučuju) a na spaní bez šutrů zarytejch v žebrech můžu zapomenout. Teď, když míříme domů, je každá hodina navíc hodinou, kterou jsem mohl být zas o něco blíž rodné hroudě, nedělnímu zevlení a občasné samohaně. Mám pocit, že ještě dvě noci ve stanu a budu ve stejně apatickým stavu jako multikulturní sběř, která na konci prázdnin okupuje společenský místnosti všech hostelů po celý Evropě, a protože už nemá ani sílu machrovat, v kterejch úžasně alternativních zemích byli letos, natožpak jít ven, tak jen apaticky probírá, kolik kde stojí čochtan a jak se vyslovuje ve vlámským dialektu správně slovo ‚‚swag‘‘.

 Jak řekl můj kamarád: ‚‚Tohle nemá s dovolenou nic společnýho, tohle je vole cestování.‘‘‚‚Tohle nemá s dovolenou nic společnýho, tohle je vole cestování.‘‘ A měl pravdu, pro běžnýho turistu dovolená začíná odjezdem pryč, pro stopaře dovolená začíná návratem domů. Všechno mezi zabouchnutím domovních dveří a jejich znovuotevřením je pro stopaře souvislá šňůra zimy, vedra, mokra, psychickýho vyčerpání, špíny, smradu a většinou marnýho spoléhání na univerzální lidský dobro. Teď teda ve snaze urychlit odjezd na dovolenou bloumám benzínkou a hledám, kdo by nás vzal. Za dnešek jsme se posunuli jen něco přes osmdesát kilometrů a do hajzlu mě někdo poslal tolikrát, že bych si z toho mohl sestrojit funkční xylofon. Ale kupodivu i to je po určitý době docela sranda, už jen protože tohle fakování v mimořádně zdvořilý dobrýdendíkypěkněnashle tónině funguje vzájemně. Spoustě lidí už jen představa smradlavýho alternativce v jejich stovkama hodin rachoty v Kolbence zafinancovaným přibližovadle způsobí středně těžkej  infarkt myokardu a bolestivý svědění konečníku.  Do oka mi padá přesně takovej naprosto nepravděpodobnej jedinec. Už z dálky vypadá, asi jako kdyby Robert Nebřenský vyplenil šatník Danu Landovi. Tohle bude fakt hlína říkám si, když se ho ve zdvořilejším podání ptám, jestli náhodou cesta na celoevropskej sraz autenticky pravicovejch lidiček nevede okolo Budapešťě. K mýmu nekonečnýmu překvapení pokejvne a dokonce projeví ochotu nás vzít. Kečup letí do křoví jak sestřelená nyan cat a naloďujem svůj vezdejší majetky do jeho pimpové káry. Tušení, že tohle bude stát opravdu za to, se záhy potvrzuje. Hned zkraje se dostáváme k tomu, odkud jedeme. Když se nás ptá na to, co se nám v Bosně líbilo, svorně odpovídáme, že holky, znalecky přikývne ‚‚Jo v Bosně jsou holky fakt nádherný a navíc je tam statisticky asi sedm holek na jednoho chlapa, všechny jsou svobodný! A víte proč?‘‘ _‚‚Jo v Bosně jsou holky fakt nádherný a navíc je tam statisticky asi sedm holek na jednoho chlapa, všechny jsou svobodný! A víte proč?‘‘ Na naše bezelstné pokyvování se jen usměje _‚‚Protože jsme jim tam všechny chlapy postříleli, hahahahahahaha!‘‘. _‚‚Protože jsme jim tam všechny chlapy postříleli, hahahahahahaha!‘‘. Tajně doufám, že moje chabá imitace jeho maniakálního smíchu je natolik přesvědčivá, aby nevzbudila podezření. _‚‚Bosnu znám jak svý boty, deset let sem sloužil v srbský armádě, jó to byly časy.‘‘ ‚‚Bosnu znám jak svý boty, deset let sem sloužil v srbský armádě, jó to byly časy.‘‘  Devadesátý léta jsou evidentně jeho oblíbený téma, i když je strávil spíš vyráběním zářezů na pažbě věrnýho AK-47, než sledováním eskapád vyfičenýho Kurta Kombajna na MTV.  

Válka si nás prostě zase našla, co jsme na Balkáně, máme na tohle téma a lidi s ním spjatý neuvěřitelný štěstí. Na otázku, jestli za války byl u pěchoty, nebo něčeho jinýho, se jen šibalsky usměje – ‚‚Ále, tak různě, byl sem všecko, co po mě chtěli abych byl.‘‘  ‚‚Ále, tak různě, byl sem všecko, co po mě chtěli abych byl.‘‘  Fantastický, tak tohle mě vážně moc neuklidnilo. Když už si myslím, že to nemůže být horší, hovor se skokem dostává k problematice pro outdoorový kutily ‘‘Víš někoho vodprásknout, to je hračka, zavřeš oči nebo se koukneš jinam, zmáčkneš to a je konec,čau,adios,finito,šlus. Ale uřezat někomu palici nožem, to už tak jednoduchý vážně není…‘‘‘‘Víš někoho vodprásknout, to je hračka, zavřeš oči nebo se koukneš jinam, zmáčkneš to a je konec,čau,adios,finito,šlus. Ale uřezat někomu palici nožem, to už tak jednoduchý vážně není…‘‘  Doprdele, tak teď už se mi začínaj vážně celkem plašit čakry, a to sedím v autě asi deset minut. Nějakej vnitřní instinkt mě sice po chvilce trochu uklidní, na srbskýho Mengeleho tady strejda Nebřenský zas tak úplně nevypadá. Za to, že nějakejch těch pár lidí někde tam za vodou v rákosí neodbouchl, bych pravýho varloně do krbu nicméně fakt nestrčil. Cíga a 25 deka syrové ospalosti ale stejně dokoná svoje dílo, a tak bohorovně koukám na pomalu mizící poslední záblesky světla na horizontu. Tenhle mírumilovnej okamžik mi tak trochu připomíná poslední půl minutku klipu Scar tissue, jen s tím rozdílem, že místo dalajlámisty Fruscianteho vedle mě sedí tady těch metr pětasedmdesát čirýho zla, jehož flow neochvějně pokračuje, teď už v trochu mírnějším tónu ‚‚Víš, je těžký se dopátrat toho, kde se to vlastně celý zvrtlo, a kdo s těma zvěrstvama začal, na obou stranách bylo pár magorů, a když udělali nějakou zlou věc jedni, ti na druhé straně jim to vrátili desetkrát a bylo to . Nikdy nezapomenu na to, jak jsme došli s naší jednotkou do jedné vesnice, kde byl na náměstí velkej stožár na vlajky. Jenže místo vlajky na stožáru viselo šest malejch srbskejch dětí, to nejmladší, pěti nebo šestiletýho caparta někdo předtím, než ho tam pověsil, upálil zaživa.‘‘ _‚‚Víš, je těžký se dopátrat toho, kde se to vlastně celý zvrtlo, a kdo s těma zvěrstvama začal, na obou stranách bylo pár magorů, a když udělali nějakou zlou věc jedni, ti na druhé straně jim to vrátili desetkrát a bylo to . Nikdy nezapomenu na to, jak jsme došli s naší jednotkou do jedné vesnice, kde byl na náměstí velkej stožár na vlajky. Jenže místo vlajky na stožáru viselo šest malejch srbskejch dětí, to nejmladší, pěti nebo šestiletýho caparta někdo předtím, než ho tam pověsil, upálil zaživa.‘‘ Na chvilku upadá do mlčení, ale pak se zničehonic hlasitě zasměje, to když z rádia začne kvílet nějaká balkánská odzrůda Heleny Vondráčkové. ‘‘Může to znít divně ale i ve válce byla občas sranda, tenhle song je od jedný dost známý bosenský zpěvačky. Naši tankisti měli s těma bosenskejma takovou hru, že když na sebe přes ty údolí stříleli, tak po každým výstřelu skrz megafon na plný koule pustili kus nějakýho válu od oblíbenýho interpreta. My jsme měli tu svoji a bosňáci měli právě tuhle pěnici. A takovejch momentů bylo víc, když sem byl u protiletecký obrany, tak Amíci bombardovali naše letiště.  My jsme vyráběli  papundeklový modely letadel, do kterejch jsme zapojili mikrovlnky za dvacet doláčů. Radary, co měli amíci ve stíhačkách, nepoznaly rozdíl, a tak nám tyhle letadla za dvacet dolarů bombardovali naváděnejma raketama 30 000 dolarů za kus. Blbí Amíci‘‘ _‘‘Může to znít divně ale i ve válce byla občas sranda, tenhle song je od jedný dost známý bosenský zpěvačky. Naši tankisti měli s těma bosenskejma takovou hru, že když na sebe přes ty údolí stříleli, tak po každým výstřelu skrz megafon na plný koule pustili kus nějakýho válu od oblíbenýho interpreta. My jsme měli tu svoji a bosňáci měli právě tuhle pěnici. A takovejch momentů bylo víc, když sem byl u protiletecký obrany, tak Amíci bombardovali naše letiště.  My jsme vyráběli  papundeklový modely letadel, do kterejch jsme zapojili mikrovlnky za dvacet doláčů. Radary, co měli amíci ve stíhačkách, nepoznaly rozdíl, a tak nám tyhle letadla za dvacet dolarů bombardovali naváděnejma raketama 30 000 dolarů za kus. Blbí Amíci‘‘  Příval historek našeho spasitele pomalu utichá, už dávno jsme přejeli hranice a sypem si to skrz Maďarsko, díky společné cestě nakonec až skoro do Bratislavy. Z toho má náš srbskej kámoš stejnou radost jako my, třebaže z úplně jinejch důvodů, v Maďarsku nikdy nezastavuje, cigáni by mu prý mohli odmontovat kola. Cigáni, Albánci, EU a USA ostatně můžou podle něj v podstatě za všechno (v Srbsku dost populární názor).

Za dvě hodiny už dejchám mrazivej noční vzduch a zalepenejma očima od spánku sleduju mizející světla auta v dálce. Přemejšlím, jak krásně nepředvídatelnej tenhle svět je, když dva hipíci stopnou válečnýho zločince a nakonec si ještě docela dobře pokecaj, i když (a možná právě proto) se vidí poprvé a naposled. Tak tady máš vole aspoň písničku, Vandame.
ČTĚTE DÁL: