Názor Je klasická literatura přeceňovaná?

Nepřišli jste na chuť Hamletovi, Babičce, Kytici, Věznici parmské, Ztraceným iluzím, F. L. Věkovi, Válce s mloky…? Báli jsme se to přiznat profesorce na český jazyk, aby vás neměla za negramota a nežalovala vašim rodičům, že jste „nepolíbení literaturou“? Před námi se stydět nemusíte! Přinášíme vám úvod k naší nové rubrice s podnázvem „Nečteš klasiku? To ještě neznamená, že jseš idiot!“

Markéta Holanová, doktorandka Ústavu české literatury a komparatistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, vede seminář „Od Rodokapsu k Rozsévačce: Populární literatura 20. – 50. let 20. století“. Holanová odstraňuje zastaralá klišé a tím i uměle nasazované masky, když říká: „Naše studentky s ostychem a málem červenající tváří přiznávají, že v dobách dospívání četly Lenku Lanczovou. Na to reaguji, no a? Já to čtu doteď! Student, de facto potenciální literární badatel, se jistě ve svém oboru orientuje. Ví, co má číst. To, jakým způsobem tráví volný čas, je čistě na něm.“

Holanová studentům ve svém semináři rozkrývá ještě jiná zákoutí – nejde totiž zdaleka jen o zábavu. Ústav české literatury a komparatistiky „žil“ léta z výzkumných projektů na téma avantgarda, v současné době je hlavním centrem zájmu jeho pracovníků právě populární kultura a literatura. „Určitá množina děl a autorů, již nazveme třeba oficiálním literárním kánonem, je podmínka pro úspěšné studium neoddiskutovatelná. Ale snažíme se ukázat, že zásadní význam má také kultura populární. Kolega Kořínek vede seminář věnovaný komiksům, já připravuji se studenty třeba vzpomínky na humoristické časopisy přelomu 19. a 20. století,“ vypočítává Václav Vaněk, renomovaný literární historik a pedagog Ústavu české literatury a komparatistiky.
Právě k historické populární kultuře v současnosti obrací pozornost mnoho kulturních a sociálních antropologů, historiků, kulturologů, literárních historiků, ale i sociologů a psychologů. Vzniklo dokonce Centrum populární kultury, z jehož iniciativy vznikají cenné projekty. Populární kultura je – na rozdíl od klasiky – spolehlivým dokladem toho, jak lidé dřív skutečně žili, co je těšilo, co je naopak nezajímalo, jaká byla dobová společenská norma, jaké tradice se uctívaly v určitých společenstvích – jmenovat by se dala celá řada rysů.

Pojďme nabídnout alespoň pár titulů ze základního pop kulturního průřezu. Periodikum Hvězda československých paní a dívek odtajní mnoho ze světa dam a vůbec tehdejších standardů v období první republiky. Totéž lze říct o dobové beletrii – zkuste nahlédnout do Světla jeho očí nebo Sextánky. Luisiana se probouzí nebo Spoutaný kraj zase prozradí, jaké byly tehdejší požadavky na dobrodružnou a westernovou literaturu. Román československého socialistického realismu ukáže, jak literární kvality klesaly pod tíhou politických nároků. Pokud se vám nechce sahat po Nástupu nebo jeho sovětských předchůdcích, prolistujte si alespoň Brouskovu Čítanku českého stalinismu v řeči vázané z let 1948–55. Verše typu „Já jsem mladá traktoristka, chvěju se jak ratolístka“ i dnes jistě k slzám (smíchu) dojmou nejednoho čtenáře. Příběh starého Dominika ze Ženy za pultem na generačním propastném rozdílu zase ilustruje princip vykořisťovatele a vykořisťovaného. A mimochodem, jak to, že na Aničku Holubovou, která má srostlé obočí a pod nosem znatelný knír, stojí chlapi frontu…? Podobné otázky se vám podaří zodpovědět jedině tehdy, když se alespoň na chvíli odprosíte od názorů konzervativní češtinářky, která vás na gymplu týrala Dostojevským.
ČTĚTE DÁL: