Názor Jak to, že se na ženskou se srostlým obočím stojí fronta?

Anička proletářka Holubová je kočka, která by nápadníky mohla přehrabovat mávátkem z prvomájového průvodu nebo rovnou vidlemi. Připadáte si půvabnější než ona a přesto tolik ctitelů nemáte...? Vstupte do Komunistické strany Čech a Moravy a uvidíte, kolik mužů po vás začne slintat!

Když si na webových stránkách československé filmové databáze prostudujete reakce diváků na seriál Žena za pultem (1977), najdete třeba: „Nejstrašnější milostná dvojice v dějinách filmu: Švorcová a Haničinec.“ Jiný divák píše k 8. dílu nazvanému Příběh dvou pokladních následující: „Tento díl je nejzajímavější tim, že obsahuje tu slavnou postelovou scénu. Docela jsem Haničince litoval. Na jeho místě bych trval na tom, aby v týhle scéně zaskočil kaskadér.“ Jeden z dalších komentářů zní: „Zápletky s prošlým vlašákem mě opravdu k obrazovce nepřikovou. Jediný bod je za postelovou scénu Švorcové s Haničincem. Po tom člověka přejde chuť nejen na sex, ale i na jídlo.“ Dnešní muži těžko pochopí, proč o prodavačku Holubovou bojovali v jeden moment bývalý manžel, úlisný soused, Karel Brož, zástupce šéfa v prodejně potravin – a bůhví kdo ještě…?

Rozdíly mezi dobovým a současným vkusem jsou neoddiskutovatelné, nicméně nemusely by být propastné. Kult Brigite Bardot, Marilyn Monroe, Audrey Hepburn, Sophie Loren nebo Claudie Cardinale přece následuje i dnešní mladá generace a muži je stále vnímají jako sex-symboly. Jenže, to jsou hvězdy světové. Někdejší českoslovenští pohlaváři a lidé angažující se v kultuře měli o kráse ženy odlišné představy.

Počínaje prvorepublikovou literaturou a filmovou kulturou se za prototyp přitažlivé (rozumějme zdravě a správně smýšlející) ženy měla „holka krev a mlíko“ ve střídmém – nejlépe po domácku ušitém – ošacení. Na okázalé kabelky, šminky, šperky a jiné parádičky nesměla tahle žena ani v koutku duše pomyslet. Takovéto rekvizity využívala kultura pro dokreslení dámy, které bylo vlastní materialistické smýšlení, politická neangažovanost, případně tendence ke kapitalismu a imperialismu, kavárenská zábava a polehávání na kanapi. Vzpomeňme na typologii postav z „dobrovolně povinného“ díla Ivana Olbrachta Anna Proletářka (v letech 1925 a 1926 vycházelo na pokračování v časopise Reflektor pod názvem O Anně, rusé proletářce, pro splnění standardů románu československého socialistického realismu přepracováno a knižně vydáno už jako Anna proletářka v roce 1951) nebo z románu Gézy Včeličky Kavárna na hlavní třídě (1932, opět z politických důvodů přepracované vydání pak vyšlo roku 1956).
Oficiální kultura z dob normalizace se jeví jako pokračování budovatelského románu a románu československého socialistického realismu – ačkoliv umělci a kulturní organizátoři nezapřeli alespoň jakýs takýs vkus a prototypy dobra a zla ztvárnili tak, že působily už ne jako „karikatury karikatur“ – ale „pouze“ karikovaně: Nepřítelkyně Aničky Holubové, panovačná a arogantní manželka šéfova zástupce v podání líčidly pokryté Slávky Budínové, nemohla nosit jiný než nepřirozeně nabarvený a bohatě naondulovaný účes. Naopak „zeleninová“ Jiřinka, Kubánková „od flašek“, řeznice Lada nebo pokladní Soňa, skromné a pracovité ženy, byly vždy oděny skromně a střídmě. „Výstřelek“ si scénárista Jaroslav Dietl dovolil v podobě „lahůdkové“ Olinky. Ta měla sice bodrý a upřímný charakter, ale vzornou pracovní morálku rušily její excentrické oděvy a „randění“ se společensky nepřizpůsobivými individui (třeba role Jiřího Hrzána). Proč je pojem „výstřelek“ opatřen uvozovkami? Protože je pouze zdánlivý, „agitka v agitce“: Dietl prostřednictvím tohoto příběhu vysvětluje, že i lidé pohybující se mimo cílovou skupinu třeba právě seriálu Žena za pultem se mohou napravit, pokud nad nimi drží ochrannou ruku andělská Anička Holubová. (Vzpomeňme, že Anna napravila i chronickou zlodějku Zuzanu.) Aniččina přítelkyně Olinka se nakonec vdala za inženýra, začala vážně uvažovat o absolvování dříve kategoricky odmítaných kurzů pro prodavačky, záletů zanechala a přestala nosit předražené klobouky a chundelaté svetry. Oproti tomu žena šéfova zástupce byla nenapravitelná právě proto, že odmítla navázat přátelský vztah s Aničkou. (Ostatně, v normalizační popkultuře bylo tak nějak „od pohledu“ jasné, komu lze pomoci, a komu ne.)


Seriál postihující události jednoho roku, logicky rozčleněný do dvanácti dílů, svými příběhy o zeleninové Jiřince, šéfovu zástupci, řeznici Ladě a skladníku Oskarovi, starém Dominikovi nebo dvou pokladních komentuje tehdy aktuální a naléhavé otázky (vykořisťovatel a vykořisťovaný, pracovní a lidská morálka, rodinné vztahy) a v podstatě stanovuje společenská pravidla. Anička v nich funguje jako ta, která – i přes překážky v podobě zhýčkané dcery a manipulativního exmanžela – chybovat snad ani nedovede. Její vzezření je poplatné dobovým měřítkům a jde ruku v ruce s charakterovým (kádrovým) profilem. Nemůžeme se pak divit, že i když nemá postavu manekýnky a na úpravu obočí a kníru by bylo zapotřebí hned několik kosmetiček, tak na ni ty chlapi frontu prostě stojí!
ČTĚTE DÁL: