Recenze Harry Potter a Prokleté dítě

Osmý příběh ze světa nejslavnějšího čaroděje v lenonkách, na který čekaly zástupy oddaných potterheads. Očekávání byla vysoká, přiměřeně obavám – nebude to patetická šlehačka na dokonalém dortu? Bude Harry pořád Harry? Nepůjde jen o ždímačku peněz s vyumělkovanou zápletkou? Něco takového by přece JKR nedopustila.

Slona v místnosti si představíme bez okolků – český překlad úspěšně srazil laťku hry do bahnitých hlubin patosu. „Albík“. Toť zkrácená verze Albuse pro češtinu, jež v originále zní „Al“. Na chvilku si představte, že by Brumbál oslovoval mladého Voldemorta „Tomík“, místo „Tom“. Snad je to jedinečným překladem Vladimíra a Pavla Medkových, na jaký jsme si zvykli, a jakýkoliv jiný okamžitě tahá za uši, avšak po čas čtení českého překladu Prokletého dítěte rozpačitá atmosféra z knihy přímo sálá. Věty nezapadají do úst postav a spíš než pokračování legendární ságy působí hra jako začátečnická fan-fiction.

Naproti tomu zápletka je poutavá, tak kde se stala chyba? První možná vysvětlení – jsou na vině spoluautoři? Je důvodem kostrbatosti textu divadelní úprava? Nikoliv. Sotva se začtete do originálu, všechno je najednou v pořádku. Harry nepůsobí jako nabubřelé dítě v botách dospěláka, Ronovy šaškárny nejsou přemrštěně infantilní a dramatická prohlášení se dají snést mnohem snáz. Venkoncem to působí jako překlad uzpůsobený pro děti, nikoliv drama pro všechny věkové kategorie, včetně dospělých.

Nyní už ale nerušeně ke hře samotné. Startujeme tam, kde jsme skončili v sedmé knize - devatenáct let po bitvě o Bradavice, na nástupišti 9 ¾. Děj záhy nabere obrátky a rychle se ukáže, kdo bude jeho hlavním tahounem. Po všech možných alternativních pokračováních z hlav a per nadšených fanoušků se jeden pomalu ztrácel v tom, co je a co není pravda JKR. Přestože se zdaleka nedozvíme o osudu všech oblíbených postav, dozvíme se toho hodně. Příběh se především soustředí na trnité dospívání Harryho mladšího syna. Albus se cítí černou ovcí rodiny, ve škole musí snášet roli vyvrhele a volbou nejlepšího kamaráda Scorpiuse si na popularitě také nepřidá. Do rodinného dramatu se vpletou sílící mocnosti zla a Albus se Scorpiem jsou samozřejmě ve středu dění. Zatímco se ti dva snaží vykonat dobrý skutek a napáchají víc škody než užitku, Harry se pokouší najít cestu k synovi a zároveň zabránit pokřivení historie. Jako by si už chudák neprožil dost, ani v tomto dobrodružství ho nečeká nic pěkného. Naopak, paní Rowlingová si pro svého brýlatého čaroděje připravila doslova živou noční můru, srdcervoucí vyústění jsou její doménou. Nenechala ho v tom však ani tentokrát samotného a jak už to tak s ní bývá, všechno zlé je pro něco dobré.

Prokleté dítě opravdu není osmou knihou o Harrym Potterovi, přesně tak, jak JKR předesílala. Jde spíš o nahlédnutí šmíráckým kukátkem do jeho poválečného života, utišení zvědavosti, a poznání Bradavic z úplně jiné perspektivy, ostatně stejně tak i celého kouzelnického světa.

Není to román, ale divadelní hra, pro kterou platí dočista jiná pravidla. Po přečtení tedy zůstane jen toužebné přání vidět inscenaci naživo. Taková letící kulička papíru v plamenech, mozkomoři mezi diváky, vyskakování z vlaku a spousta dalších naznačených kouzel v příběhu slibuje výzvu pro rekvizitáře, dramaturgii a vůbec celou výpravu hry. Zklamání některých čtenářů je pochopitelné, vždyť se jim dostalo pouhé poloviny zážitku. Divadlo je o hercích, jsou to oni, kdo předávají příběh divákovi. Na papíře teatrální věty jsou pod září reflektorů naprosto patřičné, jde také o zcela jinou formu vyprávění.

Psát recenzi na hru, kterou člověk neviděl, je dvousečná zbraň. Lze posuzovat pouze osudy postav - bez zkreslujícího podání protagonisty, ale také bez atmosféry jevištního představení. Ovšem jestliže vás příběh dožene k slzám, je buďto velmi dobrý, anebo velmi špatný. Z toho důvodu si troufám tvrdit, že Harry Potter a Prokleté dítě má našlápnuto ve stopách Pasti na myši (A. Christie, 1952), protože pokud na to vůbec někdo má, pak je to J. K. Rowlingová.
HODNOCENÍ: 95%
ČTĚTE DÁL: