Report Colours of Ostrava 2014

Colours of Ostrava byl pro mnohé největší festival roku. Jak festival vypadal z hudebního i alkoholického hlediska se dočtete v našem dvojreportu. Plus zdarma pár tipů jak přežít vedro.

Festivaly jsou zvláštním obdobím. Je to taková malá dovolená, kde nemáte žádné starosti, žádné povinnosti a jste podporováni svými kamarády se každý večer opít a celkově být uspokojivě nezodpovědný. K tomu přidejte kopu hudby a seznamování se pouhým pokynutím flašky směrem k příchozím.

S problémy jsme se potýkali hned ze začátku. Pěti a více hodinová fronta na kemp na letním pařícím slunci bez možnosti schovat se, není zdaleka ideální. Pracovníci nejen nebyli schopni ovládat nefunkční čtečky, ba co víc, vstup a páskování byly spojeny do jedné fronty - stejně tak u vstupu do areálu. Proto byl začátek festivalu velkou směsí nadávek, rozčílení a agresivního vzteku, který se jen tak slovy popsat nedá. A Tak přišel na pomoc line-up prvního dne. 

Návštěvníci festivalu se dělí do tří základních skupin. Ti, co chodí od stage ke stagi a nenechají si nic ujít, pak máte ty, kteří stráví celou dobu festivalu v lihu a neuvidí žádnou z kapel. A nakonec jsou tu ti "někde mezi", jako my.
První den jsme začali s energickými Les Tambours du Bronx, skupinkou asi patnácti po pas svlečených potetovaných bubeníků se synchronními pohyby a pomalovanými kontejnery, které občas výhružně zvedali nad hlavy nebo s nimi hlučně třískli o pódium. Za nimi se schovával synťák i s operátorem. Celý první den se nesl na pomyslné line-upové francouzské vlajce. Po Les Tambours du Bronx následovali Shaka Ponk. Shaka Ponk jsou, opět francouzská, trochu tvrdší rocková kapela, která na kilometry daleko smrděla produkcí a marketingem, ale i přesto svými chytlavými melodiemi, zpěvy a rytmy rozhýbala i největšího cynika. Jejich prezence na stagi byla ještě podtrhnuta skvělými projekcemi, šílenými převleky a dobrým stage designem. Následující francouzská věc na zapadlé Busking stagi byla nejlesklejší klenot všech klenotů.

Kapela Mazalda byla podívaná, které se dosud nic ve vašem životě nevyrovnalo. Místo reprobeden byla stage osázena hromadou rozhlasů vypadajících jako hlásné trouby. Několik jich bylo i za publikem, což zprostředkovalo zvukový efekt podobný surround soundu. Zvukař byl součástí kapely a v montérkách a čelovkou na hlavě napůl tančil, napůl přepojoval kabely na archaickém analogovém mixáku jako slečna na ústředně. 
Kapela se skládala ze dvou syntetizérů, bicích, trumpety a něčeho, co vypadalo jako mandolína, ale nástroje se ještě párkrát obměnily. Jejich zvuk byla ta nejdivnější verze experimentálního něčeho, co jsme kdy slyšeli. Zněli jako vesmírní hipíci, co vás vlákají do své pokojné balkánské nudistické sekty. Dalo se na ně bez sebemenšího problému tančit, a přesto to nebylo příliš primitivní. Zvláštní abstrakce této kapely byla ještě vylepšena prostředím - obrovskými trubkami, věžemi a silami ostravských továren a dolů, které se za nimi tyčily osvíceny barevnými světly v noční tmě.

Mazaldu jsme museli opustit dřív, protože bylo naprosto bezpodmínečně nutné dostat se do první řady na MGMT. Kapela, na kterou se velká část návštěvníků bezpochyby těšila úplně nejvíc, byla jedním z největších zklamání festivalu. Songy byly odehrány skvěle, což o to. Nikdo z kapely ovšem během celé hry ze sebe nevydal ani to nejmenší děkuji, fanoušci netančili a jediný moment, kdy se najednou záhadně dav rozhýbal, byl, když zazněly jediné dva songy, které české holčinky znají - Time to Pretend a Kids. Během Kids kapela jako by ožila, když členové začali běhat po stagi a předvádět se – velmi přesvědčivě jen na kameru, zřejmě k dalšímu klipu. K tomu song podojili o dalších pět minut nekonečnou vyhrávkou.
Ranní pařák je na festivalech neblahým cliché. Existuje však pár triků, které pomůžou. Mít nad stanem stromy, které dělají alespoň trochu stín, není vůbec špatné. Pokud ovšem nečekáte bouřku, která vám na stan nějaký ten strom shodí. Nejvíc ale pomůže mít stan se dvěma vchody proti sobě - otevřete oba na max a máte průvan a stín zároveň. Díky tomu získáte pár dalších hodin spánku navíc, než začnete aktivovat cigára, snídaně a sebe pomocí nedopitého rumu z předešlého večera.

Festivaly způsobují silnou změnu v příčkách opilosti. To znamená, že i když si připadáte střízliví, jste ve skutečnosti dosti vláční, ale protože pijete absolutně pořád, přijde vám to jako nulová hranice opilosti. K té se nejvíc hodí gyros nebo nudle, s nimiž byla v areálu spousta stánků. Těžké ale je, se probrat všemi těmi, které se snaží tato postkocovinová jídla napodobit za co nejlevnější cenu a najít ten jeden až dva vyvolené, které dělají pravé festivalové nudle a pravý festivalový gyros - jako by ty samotné už nebyly příliš radioaktivní. Když už se vám podaří něco najít, není lepší způsob jak si jídlo užít, než v malém kousku stínu vrženém obří konstrukcí dolní věže. Jinde než ve stínu být nemůžete, protože všude okolo je více méně žhnoucí láva.
A pak jdete na Fixu. Nevíte proč, ale všichni ostatní ji žerou, tak hold musíte podlehnout peer pressure. Pivko na cestu do kelímku dražšího než většina věcí, co vlastníte, a jde se. Fixa hrála, někoho to zajímá, vás ne, proto konverzujete, pak jdete na The Asteroids Galaxy Tour, kteří startují den ve jménu dánské vlajky.

Holčičí pop s blonckou vpředu nadchl spoustu lidí, nás už míň. Co dodávalo na zajímavosti téhle partě předloni na RfP, se tentokrát nekonalo. Barbie image zpěvačka vyměnila za styl rapperky, co jde z fitka temnou uličkou a být plastovou a od Mattela ji už nebaví. My je sledovali z povzdálí z chladného kousku trávy. To je jedna věc, která se musí ostravskému areálu vytknout. Všudypřítomný asfalt, beton a štěrk. Sice jsme obklopeni nádhernou a dechberoucí scenérií industriálních struktur, ale vzácnost travnaté země, na kterou se můžete vykydnout, je velké minus.
Líbezný hlas Francouzky ZAZ se nesl až do stanového městečka, odkud ho poslouchali ti, kteří se nechtěli mačkat v davu před pódiem. Lidé s ní zpívali čechofrancouzštinou a stejně jako ona zářili do tmy. Pořádnou taneční jízdu ovšem přinesla až Mø z Dánska. Perfektně odzpívala všechny své největší hity, přičemž poslední singl Walk This Way přivedl publikum do největšího varu. Holky jí milovaly, mnoho z nich mělo i typické zpěvaččiny copánky, kluci rozebírali její orientaci a tančili s holkama. Mø na konci koncertu udělala menší chybku v loučení, kterou ale udělala na festivalu spousta umělců - poděkovali Praze, ale my jsme jim to odpustili. Hlavně tedy Mø, ta si to zasloužila nejvíc, protože nás bavila a dobře připravila na dalšího Dána - Trentemøllera. Ten si s nikým moc nepovídal, ale tolik to zas nepotřeboval, protože narozdíl od MGMT všichni tančili, jako by šlo o život. Poslední kapela dne a totální utlumení mozkové činnosti způsobuje, že vytváříte taneční kreace natolik agresivní a prožité, že se vás kamarádi pomalu začínají bát a poodstupují po krůčkách dál.
Když se probouzíte druhé ráno po sobě ve stanu, začínáte už trochu víc toužit po sprše. Ne, že by nebyly k dispozici. Co víc, byly zdarma, ale racionální myslí nepopsatelná fronta zastrašila všechny až na nejstatečnější jedince. To se musí RfP nechat – line-up na jednu věc, ale sprchy fungovaly a díky jejich automatizaci a omezenému času na člověka se dostalo na každého poměrně rychle. Proto padlo rozhodnutí, že se pojede na koupák.

Jet Ostravou tramvají v sobotu je divný zážitek. Liduprázdné město v dezolátním stavu s nějakou tou moderní budovou a spoustou vykřičníků vytváří pocit, kdy jen čekáte na křovinu, která se překutálí přes ulici. U obědu v restauraci jsme si připomněli, jaké to je být civilizovaným člověkem. Následovalo další bloudění tramvajemi a bloudění pěšky, až jsme nakonec dobloudili k branám koupaliště. Tam jsme nevěřili vlastním očím. Obří nádrž obklopena šťastnými lidmi s azurově vypadající vodou, lesíkem u jednoho břehu pro stín a potěšujícím počtem barů. Celé to vypadalo jako z jiného světa, nevěřili jsme, že jsme pořád v Čechách a připadalo nám, že koupaliště je jako festival sám o sobě. Šli jsme na tobogán, přeplavali jsme nádrž tam a zpátky a dali si drinky.
V šapitó v areálu si Vosto5 připravila vystoupení pro festivalové publikum. Oproti normálním představením se toto vyznačovalo odlehčeným tématem a možná až příliš jednoduchým humorem, který sice rozesmál celý stan, ale na prkna divadel se nikdy nedostane.

Co se ovšem dostalo až na obrazovky veřejnoprávní televize, bylo pravidelné natáčení diskuzních pořadů pro Českou televizi na jejich pevnými stěnami opevněné scéně. Kromě prostoru pro natáčení zde byli i nejpohodlnější pytle na odpočinek a plážová rozkládací křesílka určená ke sledování Tour de France nebo záznamů živých koncertů a hudebních pořadů.

O nejpříjemnější hudební zážitek se to odpoledne postarala Iyeoka, americká soulová zpěvačka s africkou krví, která míchala hiphop do world music, za zády jí stáli šikovní muzikanti a jejíž podmanivý hlas a nezkrotná energie čišící nejen z její barevné sukně přiměla všechny k tanci i hromadnému zpěvu.
Robert Plant z Led Zeppelin přilákal mnoho milovníků hudby, nás ovšem nechal, v rámci možností, chladnými a následoval přesun na Darkside. Ti byli se svojí elektronikou spíše ambientní dvojicí muzicírů, pořád se ovšem na ně dalo velmi uspokojivě tančit. Po nich přišel čas na Bastille. Ti po intru z Twin Peaks hráli sice dobře, ovšem prezentací na stagi se podobali počítačovým postavičkám, které jen napodobují nejčastější pohyby lidí na stagi. Tančili na ně jen již zmíněné české holčičky a pohyb větší části publika byl zaznamenán až s jejich coverem osmdesátkového hitu Free.

Čtvrtý den pro nás již bohužel znamenal balení a loučení se s festivalem. Trhalo nám to srdce, když jsme se museli zříct vystoupení The National nebo Hidden Orchestra, ale zároveň jsme si oddychli, že jsme nemuseli vidět vystoupení Chinaski. Spěchali jsme totiž do Prahy na živý přenos posledního vystoupení Monty Pythonů. Proto ve vlaku, kde napůl spíte a napůl bdíte, přišla melancholie z loučení se s několika dny svobody. Následoval už jen těžký návrat do práce a reintegrace do společnosti.
ČTĚTE DÁL: