Žebříček Best Of 2015: Alba

Letos vzniklo víc než 2015 desek. Prokousat se všemi bylo nemožné a vybrat ty nejlepší je téměř mission impossible. Vybrala jsem tedy pár desek, které se mně a snad i vám zapsali v tomto roce do paměti. Desky jsem pro lepší orientaci rozdělila do žánrových kategorií, které leckdy s hudbou nemají nic společného, ale je z nich jasně poznat, co od nich můžete čekat.

Nejsilnější osobnost
Lower Dens – Escape From Evil

Kolem hudebně pestrého Baltimoru se točí i kapela v čele s Janou Hunter. Escape From Evil je popovější deskou než její předchůdkyně, 'ženského popu' se ale bát nemusíte. Talent Jany je nepopiratelný. Navíc stojí jaksi na pomezí mezi bytím ženou a bytím mužem.
Nejéteričtější hlas
Florence + The Machine – How Big, How Blue, How Beautiful

recenze na desku

Zrzavá víla z Británie s hlasem bohyně. Osobní zpověď. Všichni zůstali uhranutí. Víc slov není třeba.
Nejpropařenější návrat
The Libertines – Anthems for Doomed Youth

recenze na desku

The Libertines už nejsou synonymem drog. Rok 2015 je pro The Libertines synonymem ke zdařilému comebacku, vyprodaným koncertům a hlavně ke skvělé desce. (A poezií, děvkama a alkoholem, protože nějaký věci se nikdy nemění).
Nejelektroničtější matematici
Hot Chip – Why Make Sense?

recenze na desku

Hot Chip jsou sázkou na jistotu, co se týče stravitelnosti, tančivosti, inteligence a přitažlivosti. Transcendence za hranice taneční hudby. Karaoke na tanečním parketu. Při poslechu Hot Chip pozbudete přebytečných hranic.
Nejzasněnější Briti s nohama na zemi
Django Django – Born Under Saturn

Před vydáním Born Under Saturn se vzduchem šířily obavy, zda se deska vyrovná prvotině. Ta sebevědomě přišla s příjemným popíčkem a zastřeným zvukem moderních Oasis bez hvězdných manýrů a touhy být nejlepší z nejlepších. Což je právě to, co z nich dělá ještě větší hvězdy.
Nejpřekvapivější probuzení
Ratatat – Magnifique

Ratatat si dali zimní spánek a než je přišla políbit múza, spali jako dřeva. Naštěstí se probrali a nic ze svého umění nezapomněli. Magnifique splňuje všechna očekávání, která od Ratatat máme a přidává jednu věc navíc. Živé koncerty, které se nám snad už dlouho nebudou vyhýbat.
Nejpříjemnější chill
Mac DeMarco – Another One

I když žije v New Yorku, Mac DeMarco v sobě kanadský původ nezapře. Another One se nikam netlačí, zve vás k sobě do obýváku k poslechu, má vždy dobrou náladu a sype puberťácký vtipy z rukávu.
Nejtemnější introvert
The Soft Moon – Deeper

napsali jsme o The Soft Moon

Pokud jste někdy tančili na koncertě Luise Vasqueze, a že letos jste měli tu možnost jen v ČR dvakrát, tak víte, jak silnou energii jeho hudba dokáže přinést. Deeper je dark, ale krása se skrývá v temnotě. Stačí si zapnout jeden song.
Nejenergičtější kult
Young Fathers – White Men Are Black Men Too

napsali jsme o Young Father

Na nové desce se Young Fathers spíše než k hip-hopu vydali cestou rocku a taneční hudby, přesto do ní jdou se stejnou energií, jakou dávali do předchozích desek. Young Fathers jsou teď tak přístupnější a můžete je pustit i babičce, která na zahradě pěstuje vedle dokonalého trávníku trávu.
Nejzdařilejší comeback
Blur – The Magic Whip

Kdyby Blur navštívili Hongkong dřív, nemuseli bychom 12 let čekat na další desku. Čas jim ale prospěl, stejně jako HK, kde část desky natočili. Z asijské kultury si ovšem nevzali barvy a šílenství moderní doby, ale klid, který prolínají s odkazy na britskou hudební scénu.
ČTĚTE DÁL: