Žebříček Best of 2013: Alba

Rok 2013 se nesl ve znamení skvělých nových alb. Vybrat ty nejlepší nebylo jednoduché, ovšem výsledek prezentovaný britskou, americkou, českou i bosenskou scénou by vám neměl uniknout.

Pořadí zmíněných desek není náhodné ani seřazené dle mých osobních preferencí. Postačila mi pouze abeceda.


Frontman The Prostitutes se bez větší propagace odhodlal k vydání sólového debutu, který byl pro mě očekáváním podzimu. Album je od prvních tónů velmi chytlavé a texty (díky bohu nepsané filosofickou říkankou) jsou dobře zapamatovatelné a jednoduše poví vše důležité.


Ikona britské hudební scény ze Sheffieldu vydala nejvyzrálejší desku, kterou většinu svých kolegů strčí hravě do kapsy. Vrací se zpět ke kořenům a myslím, že pro ně je to jen a jen dobře.


Britská scéna je jednoduše velmi bohatá na skvělé interprety. Blázni z Exeteru opět dokázali, že rock’n’roll není mrtvej a pořád se dá udělat hudba, která svými dvěma minutami dokáže zatopit pod kotlem a přivést posluchače do varu. Kromě toho jsou schopni vymyslet i geniální milostnou baladu.


Konečně i nějaký český zástupce, na kterého jsem právem hrdý. Trochu nedoceněný Dan Bárta se řadí mezi přední české zpěváky se skvělou technikou zpěvu a pro něj typickými pohyby rukou. Na desce nechybí slovní hříčky, narážky a celkově hraní si s českým jazykem. Vyměnit obsazení a navrátit Miroslava Chyšku jejich soundu velmi pomohlo.


Tahle bosenská partička je pro mě největším objevem roku v pásmu od Slovenska na východ. Trochu mi to připomíná ska koncerty, na které jsem v šestnácti letech chodil. Apsurdistan je geniální album, které se převážně opírá o kritiku politiky, nevraživosti mezi národy a jejich vzájemné nedorozumění. Pokud si zamilujete desku, jejich koncerty budete milovat o to víc.


Patrick a jeho banda jsou po několikaleté pauze zpět! A to s novinkou, která mě velmi potěšila, a do které jsem vkládal veliká očekávání. Už po prvním vydaném singlu The Phoenix jsem věděl, že se kapela vydala správným směrem. Nejednoho z nás překvapila neskutečná proměna Patricka, který se okamžitě stal idolem a pravým frontmanem skupiny.


Jestli jsem předtím tvrdil, že je pro mě Dubioza objevem roku od Slovenska na východ, tak u Foals je to od Čech na západ, směr Britské ostrovy. Nechápu, jak mi taková kapela mohla tolik let unikat, ale jsem velmi rád, že si ke mně nakonec Holy Fire našlo cestu. Yannis je možná hipster, ale jejich hudba je skvělá a velmi návyková.


Anglický hudebník Frank Turner nám nyní vylévá své srdíčko do folku míšeného s punkem. Jednoduché melodie a velmi emotivní texty, to jsou stavební kameny Turnerovy hudby, ke které čerpá inspiraci z osobních zkušeností.


Na pár let jsem na tyto báječné Skoty pozapomněl a jsem moc rád, že se opět přihlásili o slovo s novou deskou, která lehce navazuje na starší období. Po puštění skladby Love Illumination ve mně opět probudili touhu naučit se na basovou kytaru.


Ať pořád nevychvaluji jen britskou scénu, je potřeba se podívat i přes velkou louži. K této kapele jsem se dostal skrz mou nejlepší kamarádku a díky mé ignoraci jsem si nechal ujít jejich pražský koncert, což mě velice mrzí. Debut vyšel sice na konci roku 2012, ale deluxe verze rozšířená o 7 skladeb až letos, takže se jedná spíš o takový bonus.


Nečekejte žádnou revoluci. Album se nese ve stejném duchu jako to předchozí. Přesto zvuk Placebo a především charismatický zpěv neztratily své kouzlo, takže jim to pořád vychází. Otázkou je, jak dlouho to potrvá.


„Jsem vyvrhel, vyvrhlo mě hell.“ Aneb Kato je zpět a přináší nám novou várku kvalitních beatů a textů o všem možném. Nevyhneme se bolesti života ani exekutorům a to vše hezky zabalené do slovních hříček a asociací. Dle Kata je to prostě soundtrack k jejich životu.
ČTĚTE DÁL: