Report Ben Frost @ MeetFactory

Jak to říkal Friedrich Nietzsche? Stavět proti sobě krásu a ohyzdnost v umění je nesmyslné? Hudba Bena Frosta by se mu dozajista líbila, je totiž děsivá i krásná zároveň. Přečtěte si report z jeho pražského koncertu.

Zpočátku se zdá, že tyto polohy koexistují vedle sebe, ale čím se člověk noří hloub, seznává, že půvab vyrůstá právě z oněch strašidelných tónů a naopak. Kontrasty jako když se dostanete z Austrálie přes Island až do Konga.

V pátek 23. května se v Meetfacory začalo něco krátce před desátou, a protože předkapely na mě mají většinou stejný efekt, jako když si po The Exorcist od Friedkina pustíte Kevina Smithe, rozhodnutí nebrat do Prahy Circuit Des Yeux, jsem uvítal.

Přiznám se, že po všech těch reportech ze současného turné Bena Frosta jsem čekal, že nám budou uši krvácet o něco víc, ale je jedině dobře, že zvuk nebyl přepálený tolik, jako třeba na loňském Haxan Cloak (na kterém jsme mimochodem málem i oslepli). Uvítal jsem i absenci jakékoliv video-projekce, která třeba k Biosphere minulý rok v Akropoli sedla, ale tady by působila spíš rušivě. Chvíli start raketoplánu, vzápětí výprava na dno oceánu, člověk mohl v myšlenkách cestovat napříč časem i prostorem a nebo sledovat, jak Ben hbitě střídá kytaru (zvukově řádně zmutovanou) s laptopem. Dokázal se u toho zpotit víc, než kdejaká punková kutálka, což je něco, co se v rámci elektronického koncertu taky hned tak nevidí. Možná, že tyhle hmatatelné vize reality, na letošním turné ještě navíc podpořené dvojicí bubeníků Gregem Foxem a Shahzadem Ismailym, jsou oním často zmiňovaným fyzickým aspektem Frostových koncertů.
Sám Ben je podle svých slov v poslední době fascinován medúzami a neonem, ale i bez znalosti kontextu, myslím, musí být každému jasné, že světlo v temnotách tady hraje důležitou roli. Chobotnice má zkrátka ideální tvar pro cestování vesmírem, jak se kdysi řešilo ve Studiu Kroměříž. Když jsme u té temnoty, rytmus bicích skutečně v několika okamžicích dosahoval black metalových otáček a střídal se s minimalistickým tempem, kdy Greg a Shahzad museli buď usínat, nebo být v transu. Tipuji spíš to druhé. Industrial, černý kov, ambient i snění. Zase ty kontrasty.

Místy jsem si připadal jako na takové hodně asynchronní diskotéce 22. století, jen bez lidí, kteří by věděli, jak na tohle celý adekvátně tancovat. Když ale při Secant z posledního řadového alba AURORA skrze rytmické bubnování pomalu probublávala ona chytlavá, syntetizátorová linka jak vystřižená z old school techna, husí kůže se dostavila. Stejně jako u Nolan nebo Venter. A to je lepší radar kvality, než kdejaká racionální reflexe a okecávání. Takže ano, zazněly hlavně výstřely z AURORY, často modifikované a natahované až do kosmických výšin. To vše za podpory mlhy, světel a řádně severského plnovousu. Jo a celý večer i ráno pršelo, kdyby to snad někoho zajímalo. Příště chci, aby mrzlo. Předposlední zastávka na turné každopádně potvrdila, že veselého divouse Bena Frosta prostě nelze nemilovat. 

Foto: Adam Hencze
ČTĚTE DÁL: