Recenze Arrival

V posledních letech jsme tu měli několik sci-fi filmů, které se nevydávají rozmáchlou cestou space opery, ale přinášejí trochu střídmější pohled na naše možné střety s širým vesmírem a jeho obyvateli. Nemuselo se dařit promlouvat úplně povedeně, ale všem těmto filmům se dařilo finančně. Proto se v kinech mohli objevit Příchozí, kteří vše dělají ještě intimněji a inteligentněji než předchůdci.

Příchozí Denise Villeneuva, inspirovaní povídkou Příběh tvého života Ted Chianga, jsou všechno, jen ne velká sci-fi. Jdete vlastně na komorní drama, kde se náhodou jednou ze zásadních složek příběhu stanou mimozemšťané. Je to soft sci-fi v tom nejlepším slova smyslu, snímek používá fantastický prvek jen k tomu, aby lépe popsal nás a naše vztahy.

Jak bylo naznačeno v úvodu, rozhodně to není první kinotitul, který se v posledních letech o něco podobného snaží, ale dělá to zdaleka nejpovedeněji. Na jednu stranu totiž ukazuje celkem realisticky, jak by asi lidé reagovali na přílet mimozemšťanů. Přestože mimozemšťané jen přiletí na Zem a pár svých obrovských vejčitých lodí nechají levitovat nad různými místy naší matičky, tak všechny ovládne panika a celé situace se chopí jednotlivé vlády.

Zároveň je ale od začátku jasné, že celý příběh stojí především na hlavní hrdince, lingvistce Louise v podání jako vždy přesvědčivé Amy Adams, a tom, co se děje jí a jejímu nejbližšímu okolí včetně jejího vědeckého soka/spolupracovníka fyzika Iana (Jeremy Renner) během luštění mimozemské řeči. Oba totiž brzy dostávají příležitost se s návštěvníky z vesmíru osobně potkat a zjistit, proč sem vlastně přiletěli.
Zde ovšem začíná povedená hra scenáristy i režiséra s divákem, protože všechno, a především to, co na první pohled nedává smysl, je strašně důležitým pro celkové poselství filmu. Všichni nám velmi opatrně, ale napínavě předkládají indicie a my jako diváci si v tom musíme hledat cestu. Díky tomu se Villeneuvovi povedlo udržovat diváka v napětí, přestože se vlastně nic vysloveně dramatického na plátně neděje. A když už se konečně něco takového před divákem začne odehrávat, tak paradoxně napětí klesá, protože nejdůležitější otázka „CO SE TO SAKRA DĚJE?“ je už zodpovězena.

A to je asi jediné, co bych filmu mohl vytknout, protože pokud většinu filmu se nesnaží hrát na efekt, tak ke konci se to bohužel děje. A navíc způsobem, který je především pro filmovou sci-fi už poněkud klišovitý. Trochu mi navíc přišlo, že pokud do té doby bere svého diváka jako inteligentního (ačkoliv ho tahá za nos), tak na konci do vysvětlování sklouzává víc, než by bylo třeba. Sice do téhle pasti nespadne tolik jako např. Interstellar, nicméně je to škoda.

Je to škoda už jen proto, že film nejen strhne příběhem a stylem jeho vyprávění, ale i audiovizuální stránkou. Přestože i ve filmařské stránce se jede na hodně intimní vlně, tak celý film působí díky mnohým záběrům (např. přílet k mimozemské lodi, kdy kamera švenkuje jako při příletu vrtulníku a celým montanským údolím se pomalu šíří mlha) neskutečně hypnoticky. Což platí i o celkovém výtvarném zpracování, ale především o hudbě Jóhanna Jóhannssona, která už se stává pevnou součástí Villeneuvových filmů. Jóhannsson nemá potřebu hudebně se předvádět, naopak je velmi střídmý a tajemný, ale co jiného si hudebně v takovém filmu přát (ještě navíc, když se nahrávalo v Praze ve Smečkách).

Je strašně těžké mluvit o filmu, který tak stojí na ději, aby člověk naznačil, co se mu na něm líbilo, a přitom nevyzradit nic důležitého. Příchozí jsou jednoduše filmem, který je krásně sevřený a který velmi sebevědomě říká, co chce říct, ale je lepší o něm příliš nevědět. A pokud takhle nějak bude vypadat pokračování Blade Runnera, které momentálně duo Villeneuve/Jóhannsson vytváří, tak budu velmi šťastný člověk.
HODNOCENÍ: 90%
ČTĚTE DÁL: