Report Ai Weiwei @ Royal Academy of Arts

Je kolem něho vždycky velké haló, na to už jsme zvyklí. Zlí jazykové tvrdí, že nebýt celého toho politického kolotoče kolem, Ai Weiwei by byl průměrným umělcem, po kterém by neštěkl ani pes. Já ho ještě stále obdivuju (dobře, nedávná kauza s Legem byla už trošku moc) a nenechám si ujít příležitost, jakou je jeho výstava v Royal Academy of Arts v Londýně. Konečné pocity? Půl na půl.

Výstavě jistě pomohlo, že čirou náhodou pár dní před otevřením vrátili Ai Weiweiovi pas a on se tak mohl do Londýna osobně dostavit. Už měsíc předem vydávala Royal Academy of Arts o Aiovi jeden článek za druhým a chlubila se jeho londýnskými příspěvky z Instagramu. Čekala jsem velkolepou podívanou.

Nezklamalo mě ani tak dílo, v tom rozmanitém množství nápadů si každý najde to své. Kdo ale kompletně selhal, byla Royal Academy of Arts. Lístky se prodávaly v omezeném počtu na přesný čas, což budilo dojem, že galerie nebude praskat ve švech. Nápad skvělý, to by ovšem přímo na místě nesměla být otevřená pokladna a asi tak hodinová fronta. Zmatky, houfy lidí, špatná organizace, vchod a východ v jedné malé místnosti. Nic pro klaustrofobiky, to mi věřte. Popravdě vám vlastně nevím, co bylo v prvním sále výstavy, protože jsem se přes houf návštěvníků ani nedostala k vystavovanému kousku.
Ze začátku jsem se obávala, že vystavené budou ty samé kousky, které jsem viděla na Aiově poslední výstavě v Berlíně. Naštěstí jich tam nebylo až tak moc a některé byly dokonce lehce přepracované. Např. rozsáhlé dílo věnující se zemětřesení v provincii Sichuan v roce 2008 bylo tady o dost detailnější než jeho berlínská verze. Film So Sorry, který celou nešťastnou událost dokumentuje, běžel na dvou plazmách a jména všech zesnulých studentů byla zapsána na stěnách kolem obřího památného díla z ocelových tyčí. Neštěstím ale bylo, že dokument se promítal v růžku místnosti a kupící se desítky diváků tak zkazily monumentální dojem, který by jména obětí na stěnách spolu s 150 tunami oceli z konstrukce škol zničených při zemětřesení, budily.

Do „dokonalosti“ bylo dotaženo i dílo popisující umělcovo věznění. Zatčení, následné zmizení a pozdější odebrání cestovního pasu čínskými autoritami, události velmi dramatické, mu nakonec přinesly ještě větší popularitu (projekt Ai Can’t be here a staly se inspirací pro jeho další umělecký vývoj. Stěny Royal Academy of Arts byly vytapetované bílo-zlatou tapetou s motivy policejních pout, security kamer (Aiův oblíbený námět) a ptáka s Aiovým obličejem jako symbolem svobody.

Oproti Berlínu, kde byla součástí výstavy přesná kopie nevelké cely, ve které umělce věznili, v Londýně bylo nainstalováno šest zmenšenin policejních cel, které si tentokráte návštěvník nemohl vyzkoušet, ale pouze do nich jako nezúčastněný divák nahlížel malými otvory ve stropě. Uvnitř každé z nich byl zmenšený Ai Weiwei se svým policejním dozorem, přičemž byli zobrazeni jak při každodenních činnostech, tak při výslechu. Ovšem prázdná cela v reálné velikosti na berlínské výstavě působila o dost dramatičtěji a divákova fantazie vymýšlela nejdrsnější scénáře událostí, které se na místě asi mohly odehrát. Miniaturní figury Ai Weiweie a jeho stráží sice ukázaly to, na co jsme čekali – tedy jak to celé doopravdy probíhalo – na druhou stranu ale působily až komicky.
Nechyběly Aiovy klasiky jako jízdní kola a jejich vyšperkovaná verze – mimochodem snad jediný exponát s letošním datem – nebo cihlová stěna s klasickým čínským zdobením ze dřeva, tedy pozůstatky Aiova šanghajského studia zničeného čínskou vládou nebo mramorové sochy pouličních kamer čí neolitické nádoby, které Ai „ničí“ logem Coca Coly nebo nánosy barev, případně je rozemele na prach a uzavře do několika skleněných nádob. Mimo to nechyběly exponáty, které nejsou až tak notoricky známé, např. tuna slisovaného čaje, nejvoňavější exponát celé výstavy, nebo hromádka porcelánových krabů.

Podtrženo sečteno, nebylo to nic nového, ale nedá se říct, že by se to opakovalo. Přepracovat jeden nápad donutí člověka podívat se na věci z jiné stránky a vnímat je jinak. Zároveň to oživí ona vážná i každodenní témata, na která se nejznámější čínský umělec současnosti snaží upozornit. U mě zůstává Ai Weiwei za borce, ať si říká kdo chce, co chce a určitě na něj půjdu znova. Ale rozhodně ne do Royal Academy of Arts v Londýně, jejichž organizace zpackala, co se jen dalo.
ČTĚTE DÁL: